Evangelium sv. Matouše

Překvapivě zcela čisté a skoro dokonalé zpracování biblického textu, které však udělalo z mírného a lásku k bližnímu kázajícího Ježíše málem fanatika se zlým pohledem, prosazujícího nelítostnou politiku svého otce - boha, Hospodina nebo jak mu budeme říkat. Vy mě sakra budete ctít nebo běda vám. Rozdejte všechno bez protestů, protože boháč bude zatracen, nevěřící bude zatracen. Obrazová forma filmu je skvělá. Někoho možná mohou nudit dlouhé doslovné citace z bible, přednášené Ježíšem, ale já jsem si je ráda oživila. Je zřejmé, že v bibli je základ naší kultury ať chceme nebo ne, ať věříme nebo ne. Výhradu mám k hudbě, která sama o sobě nádherná, mě místy rušila, vyčnívala a sama sebe prosazovala. Nevěřila jsem tomu, ale tenhle film uvidím docela ráda znovu. (19.02.2012)

Plno ticha, plno hudby, plno slov, plno obrazu. Dohromady je to prostě evangelium. Hodí vám ho a dělejte si s ním, co chcete. Je jen na vás, co si v něm najdete, nikdo vám nic necpe. A v tom spočívá kouzlo tohoto snímku. Zásluhu na něm mají rozhodně všichni ti herci neherci, kteří hraný film proměnili téměř v dokument. Pasolini si uměl vybrat. Výborný výkon tu podává i jeho matka, které prý při natáčení závěrečné scény připomínal smrt vlastního syna, aby v ní probudil co nejpřesvědčivější a nejlidštější zoufalství. Není to zkrátka žádný středověký nebo barokní obraz. Ježíš se nevznáší metr nad zemí s beránčíma očima k nebesům, není to ani Buňuelův kámoš. Je to docela drsný chlapík. (21.01.2006)

65% - Tento film je zajímavým pokusem o přenesení textu Bible na filmové plátno. Mám s ním jeden zásadní problém: Omezuje představivost. Člověk si při četbě nejen Matoušova evangelia vytvoří představu imaginárního filmu s ideálním hereckým obsazením, nekonečnou minutáží a neuvěřitelnými efekty. Od filmu pak naivně čeká důstojnou konkurenci, jakési zpestření své vlastní vize... a občas se nedočká. To je však problém u všech filmových adaptací knih. Mnohem větším problémem mi zde byla hudba. Ta je tu STRAŠNĚ nápadná, protože vizuální stránkou (díky Pasoliniho očividnému rozhodnutí bahnit se ve statických záběrech na detail a jejich věčném opakování) film na příliš dlouho nezaujme. Na samotné hudbě tu závisí tedy všechno: Forma, dynamika, práce s napětím... Autoři podle mě nabyli dojmu, že se o větší uměleckost celku postará, když ho na náhodných místech podbarví m.j. Bachovými Matoušovými pašijemi. Nápad zajímavý, ale provedený velmi prvoplánově a se silným zápachem kalkulu. Pasolini si zde zahrál na nešťastného DJe s hudbou, jíž podbarvoval slova, a úplně zapomněl, že tato hudba je ANTI-slovo, že sama o sobě obsahuje příliš mnoho vlastní formy, vlastního sdělení a vlastních symbolů , než aby mohla sloužit jako jakýsi zvukový koberec, který když nepasuje do místnosti, jednoduše se ustřihne, a nebo naopak nastaví kouskem z téhož materiálu. Místo spolupráce hudby s obrazem se zde konal jejich vzájemný duel, kdy jedno znásilňovalo druhé. Bach tady v mých očích zvítězil nad Pasolinim (který chtěl využít jeho umění k vlastnímu prospěchu) a odhalil skutečnost, že chce-li někdo přesvědčivě používat klasiku ve filmu, musí k ní mít úctu a pochopení. Pak, pokud to bude umět, mu začne klasika fungovat i jako filmová hudba. Můj vkus mi zkrátka zase jednou zabránil v hlubším prožitku. Škoda, třeba z toho vyrostu ;o) (06.11.2007)

Nemám rád křesťanství a Pasoliniho. A přitom jim to dohromady tak sluší! Pasolinimu se musím omluvit. V komentáři ke Kytici tisíce a jedné noci jsem ho přirovnal k Troškovi. To jsem se hodně sekl, Evangelium sv. Matouše je totiž věřte nevěřte jedno z nejlepších zpracování novozákonního textu. Jednoduché, nenásilné, nepatetické... Dlouho jsem byl rozhodnutý dát pět hvezdiček, ale to by film musel být důkladně prostříhán o takových dvacet nudných minut. Pasolini se měl ve střižně zamyslet nad Saint-Exupéryovým výrokem "dokonalé není to, k čemu se nedá nic přidat, ale to, od čeho se nedá nic odebrat" a měl odebrat, aby stvořil dokonalé dílo. Ale jinak člověk pomalu ani nechce věřit, že to skutečně spáchal on (představte si, ani jedno nahé tělo, žádné zvracení, prdění ani jiné tělesné projevy, mininimum tělních tekutin!). (08.04.2007)

Biblické téma vzrušuje snad každého evropského člověka bez ohledu na jeho světonázorovou orientaci. Všudypřítomnost křesťanské symboliky povznesené ve svém působení nad věk a výchovu je v našem životě totiž neoddiskutovatelná. Velký Ital pojal toto téma po svém a velmi osobitě. Evangelium svatého Matouše - mimo kanonizovaná novozákonní evangelia existuje celá řada apokryfních - má zřejmě nejblíže k prvotní zvěsti nejstarších křesťanských obcí ještě hluboko ve vnitrojudaistické periodě počáteční fáze této víry. Sociální náboj, který je s neobvyklou silou v Ježíšově legendami líčeném životě obsažen, je i východiskem Pasoliniho pojetí. Zdánlivě statický běh filmu jen zdůrazňuje závažnost zvěsti i tématu. Právě proto scénář co nejvíce cituje originální text. Vším, zvoleným tempem, kamerou, která věnue stejnou pozornost krajině i hrdinům, i volbou postupně se rýsující skupiny pasoliniovských herců, vzniká obraz aktivního, hybného křesťanství, které si beze zbytku zachovává vášnivost sociálního apelu a vůli pomáhat činně poníženým a uraženým. Obraz živý i dnes svou provokující touhou a svou neuhasitelnou žízní po pozitivním dosažitelném činu. (12.09.2007)