Náruživost

„Cítím, že mezi námi vyrůstá zeď. Jsem před tou zdí, odloučil jsem se.“  Nejdřív mě dostalo, že Bergmanův film 60. let je nezvykle barevný! A pak mě dostával celý film a obzvlášť fascinující výkon Maxe von Sydowa, který dokáže plnokrevně dotvořit vnitřní psychologii své postavy v často minimalisticky pojatých scénách i pouhými výrazy tváře. Však mu Bergman naštěstí opět dává velkou příležitost a v mozaice scén dávno po zásadních událostech nám představuje postavu Andrease v různých podobách: coby architekta pracujícího na projektech v kanceláři i v manuálních pracích kolem své domu. Coby muže v pohasínajícím vztahu s manželkou, dočasně intimním sblížení s další příbuznou, poznáváme jeho soucitnost (ve vztahu k pejskovi), ale později i chvíli vyhoření. Jako nenápadný, ale pocitově zásadní vnímám sled scén s vedlejší figurkou fotografa, jehož dialogy s Andreasem směřují od focení „povrchového“ vnějšku s pronikutním do nitra Andrease, jenž se současně snaží naplno utéct z přízraků své minulosti. Buď jsem si už na Bergmanův styl komorních dramat plně zvykl nebo mistr tady trochu povolil, ale až na chvilkové závany tísně jsem se tentokrát necítil přehnaně depresivně, než především obohacen netuctově rozehraným psychologickým dramatem několika postav. Částečně mi nesedly metafilmové vsuvky s herci vyprávějícími o svých postavách, přesněji jejich zařazení v danou chvíli, kdy nevytváří přímou kontinuitu s dalšími scénami (nápad je to sám o sobě zajímavý). Ale není nakonec celý film s často dlouhými dialogy, přehovory postav či psanými útržky takovou menší psychologickou mozaikou? [90%] (12.05.2023)

Pro mne nejkontroverznější Bergmanův film, u kterého se nemůžu rozhodnout jestli se mi líbil nebo nelíbil a jestli je opravdu dobrý a funguje jak má nebo je správný pocit, že něco je špatně. Hodně mě překvapil naturalismus obrazu, kdy se Nykvist s Bergmanem často ani nesnažili o nějakou stylizaci či změkčení, což má kromě syrovosti za následek i občas lehce laciný look. Ta rudá tam sice účinkuje dobře (zkrvavený prostor kolem ovcí, šátek Ulmannové v nejvyhrocenější scéně, kabát Bibi, oheň), ale celkově mi barevný Bergman jaksi nesedí, není to ten Bergman, jistý a sebevědomý v každičkém černobílém záběru jako nikdo jiný. Něco tam drhne, je cítit tápání (to ostatně koresponduje s režisérovou tvůrčí krizí), což možná zapříčiňuje i množství zbytečných střihů, prostřihů a sebeuvědomělých vložek, kterými jako by Bergman, ať už chtěně či nechtěně, podlehl módě typické pro introspektivně-esejistickou odrůdu filmů konce 60.let. Ale možná právě takový ten film má být - neklidný, přerývaný a rozrůzněný jako povrch zobrazovaného ostrova a nitro tvůrce. Ve svém osobním žebříčku si jej však zařazuji spíše na spodní příčky. 3,5*. (18.03.2014)

Pět * spíš kvůli neskutečné kameře a dokonalé formě. Ta tam je NUTNOST vrcholných Bergmanů. Ale copak jsme tu na závodišti, ptá se to hned ve mně??? Každopádně mi u dřívějších Bergmanů nebývala dlouhá chvíle (snad je to redukcí, možná je jejím důsledkem i jistý nedostatek); nechyběly mi u nich ani expresionisticko/naturalistické gradace pomocí zachycení vraždění. V tom mi to evokuje úpadkového Triera. Poprvé jsem si uvědomil, kolik si Dogma95 z Bergmana tohoto stylu vzalo. (29.05.2022)

Psychologicko-nepokojný oduševnený opäť bravúrny Ingmar Bergman+ jeho povestné kvarteto komplikovaných charakterov v zložitom vzťahovom počine,kde vidím niečo nové v netypickom stvárnení,keď Maestro uvádza Film vo Filme,pričom každý z hercov vystúpi pred kameru,aby povedal,čo znamená stvárňovať jeho,jej postavu a Bergman je ešte popritom rozprávač počas prebiehania filmu,a ja taktiež netypicky sledujem udalosti prostredníctvom českého dabingu,a ja uznávam to,že vďaka kvalitnému dabingu výnimočných Bergmanových spolupracovníkov sledujem napäto dej,ktorý zase v ničom nezaostáva v zobrazovaní citovo vydieraných ľudí,ktorí skúšajú rôzne vzťahy,ktoré do kopy im nič nedajú... Je zvláštne,že sú títo herci stále k dispozícii,lebo Ingmar hercov nemení,akoby som videl stále jednu a tú istú rodinu,ktorá prejde každým snímkom jeden úsek života... (24.10.2014)

Budem tu za pravdovravného barbara, ktorý nechápe Bergmanove filmy. A pritom na niektoré z nich mám veľmi dobré spomienky. Nič s tým však nenarobím. Náruživosť som na dvakrát dopozeral a okrem stretnutia so známymi hercami nezanechala vo mne žiadnu stopu. Možno nabudúce. Len neviem, či sa k nejakej repríze odhodlám. (25.12.2010)