Intimní osvětlení

Intimní osvětlení je bezdějové, autentické a mrazivě komické. Ivan Passer, Jaroslav Papoušek a Václav Šašek dokázali scénář napěchovat mikrosituacemi, které jsou nevtíravým způsobem vtipné, zajímavé a strašidelným způsobem reálné. Vztahy mezi muži a ženami, únavné každodenní hádky o zbytečnosti, pocit, že vám život utíká mezi prsty, že byste nejraději podpálili chalupu, kde žijete, utekli někam daleko a začali znovu. Film je nasnímán ve zvláštním vesnickém bezčasí a mohl by se odehrávat kdykoli. I dnes se na vesnici dá narazit na místního idiota, který kvůli svému postižení bude lidi oslovovat špatným jménem, i dnes je rozpor mezi uměleckými ideály a životní realitou aktuální. Právě zastavení času skvěle symbolizuje finální scéna, kdy si všichni dospělí chtějí připít "dobrým vaječným koňakem", který je ale ztuhlý a neteče, a tak nehnutě stojí se zakloněnými hlavami a sledují skleničky dnem vzhůru. A hlavně: děsivá rezignace, jejímž symbolem je hlavní hrdina Bambas - nadaný hudebník, který skončil v jedné rozestavěné vilce společně s dětmi, manželkou a jejími rodiči, stal se ředitelem vesnické lidušky a hraje už jenom na pohřbech. Tváří se, že je to v pohodě, ale stejně z něj v opilosti vypadne, jak moc by toužil po něčem jiném, jenže s partnerkou bez fantazie to prostě nejde... Ti prostší mají jednodušší filozofii. Řídí se hláškou "já si tady sedím, poslouchám a žeru". Existuje jednodušší metafora pro smysl jejich bytí? (11.03.2018)

Melancholický Černý Petr, který svou vlnu rozhodně nezapře, ale povahou si tak nějak zazdil cestu k divákovi. Možná, že někdo tu zeď nakonec probourá ("Tady se všechno měří na cihly."), ale mně se to celou, příjemně strávenou intimní hodinku života a perfektní filmařiny, bohužel nepodařilo. V rámci šedesátkové éry za 3* a půl, k poměrům současné české kinematografie to pochopitelně nemá smysl vůbec přirovnávat. "Chce trochu trpělivost, ale zato je dobrej." (05.11.2013)

60. léta minulého století přinesla v československém filmu tzv. film o ničem. Jsou filmy o ničem, které nás dokáží neskutečně pobavit jako např. Hoří má panenko, Lásky jedné plavovlásky či Ecce Homo Homolka. A pak jsou filmy "o ničem", které jsou o ničem a navíc ještě o hovně. A to je příklad právě filmu Intimní osvětlení. (02.09.2007)

Ač už začínám být trochu alergická na výraz herecký koncert, tak tady k tomuto filmu se vlastně dost hodí, už jenom kvůli tomu muzicírování. Co na tom, že jde o neherce. Tak přirozeně sehrané jakoby nechtěně humorné situace se jen tak někde nevidí. Akorát doma nebo na návštěvě, ovšem. Nejde ale jen o legraci, film zahraje i na vážnější notu ve chvíli, kdy oba kamarádi muzikanti nad sklenkou dobrého pití probírají své uplynulé životy. (01.03.2016)

S neherci a s lidskými nedostatky a slabostmi tady celovečerně debutující Ivan Passer láká na formanovský styl „nahlížení klíčovou dírkou“, kterému kdysi sám pomáhal na svět. Je místy úsměvný, mnohdy ironický, jindy lyrický, pak zase mrazivý, jako celek ale (alespoň dnes a pro mě) má takovou nepříjemně trpkou příchuť. Propluje, neublíží, ale ani nezůstane.. (02.12.2012)