Režie:
Ladislav SmoljakHudba:
Jaroslav UhlířHrají:
Ladislav Smoljak, Petr Reidinger, Jan Kašpar, Bořivoj Penc, Genadij Rumlena, Petr Brukner, Václav KotekObsahy(1)
ŠVESTKA - je to hra o stáří a její umělecká úroveň je bohužel poznamenaná i stářím jejího autora. Ale je to hra cenná právě tím, že v ní dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.. Dialogy nejsou tak hutné, jak jsme byli u Cimrmana zvyklí, jsou jakoby roztěkané, často opouštějí dějové řečiště a tvoří slepé laguny, odkud není návratu. Také vtipy už zdaleka nemají tu razanci jako za mlada. Ale hra je to cenná právě tím, že v ní i dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (245)
Švestka, ačkoliv je o stáří, nevypráví o nijak dobře vyzrálé slivovici, ba naopak, ani ty švestky se ještě nedostaly ke sklizni. Hra je strašně zmatená, natahovaná, nejistá, jako by starej Cimrman byl už senilní, ono to vlastně dává smysl, vždyť nás v povinném semináři varovali, že? A přestože je pravda že Svěrák často svým natahováním dokázal otravovat, bylo to zábavné a závěr, kdy Nastoupil vystoupil byl naprosto geniální. Inu, mohu vám nabídnout svoji pravici? ()
Cimrmani mají ve svých hrách velký problém z přečerpáváním jednotlivých vtipů. Což se ukáže jako problém v případě, kdy je celá hra cyklem opakujících se gagů. Podání ruky, švestka-žebřík-skleróza nebo žába-pulec představují vlastně celý děj. Přesto by se tahle stařecká demence dala s úsměvem vydržet (i díky výkonu Jana Kašpara, s jehož utrpením jsem hluboce soucítila), kdyby nebylo absolutně zbytečných a děje natahujících "ženských" postav. Tady se Cimrman očividně držel svých maskových archetypů a dodal Blbou Julču, Mužatku Irmu a Mladou Pannu. Všechny tři jsou na zabití a zoufale nevtipné. To se bohužel týká i úvodního semináře, který se mi ze všech zhlédnutých her zdá zatím nejslabší. Škoda. ()
"Aha, to husitské hnutí." Takhle nějak má vypadat naprosto bezchybná divadelní hra. Pořád ještě nevěřím, že páni autoři někdy byli dětmi. To totiž nemůže být pravda. Oni se rozhodně nemohli narodit, museli se vyskytnout. Nebo byli na zakázku vyrobeni. To je pitomost - to by soudruzi nikdy nedovolili. Tohle je ten typ hry, u kterého se na začátku začnete smát a až do konce nemůžete přestat. "...a v Praze Vlasovci. No nic, já jsem tolerantní. Pro mě za mě, ať si každý nosí vlasy jak chce." ()
Stařecké neduhy stokrát jinak. Tak tady opravdu Smoljak exceluje, jeho sklerotické výjevy nemají daleko k dokonalosti, což ovšem platí také o hereckých etudách ostatních česačů ovoce. U této hry si také více než u jiných všímám toho umění vytvořit zábavu tam, kde vlastně chybí děj. Nicméně, jeho nepřítomnost jsem však přece jen občas pociťoval. ()
Seminář patří k těm slabším. Smolijákova přednáška je sice vynikajcí, ale práce dalších docentů tentokrát za moc nestojí. Hra samotná je oproti starším kouskům taková ukecanější, ale nakonec jsem se u ní pobavil dobře. Brukner si svou trojroli očividně užívá, stejně jako Smolijak svého Hájka. Ta čtyřka je tedy trošku slabší, ale i tak je Švestka opět dobrá zábava.. ()
Galerie (11)
Zajímavosti (9)
- Andulka Šafářová je pojmenována podle lidové písně „Andulko Šafářová“. Již předtím se tato píseň objevila v představení „Cimrman v říši hudby“, a to přímo v opeře. (mnaucz)
- Mělo se jednat o úplně poslední hru, což říkal Pavel Vondruška v dokumentu Cimrmani (vysvětlil, že pojem jevištní sklerotikon znamená, že herci jsou již staří), avšak nakonec se o poslední hru nejednalo. (mnaucz)
- Typickým neduhem stáří postavy vechtra Přemysla Hájka je zapomnětlivost pustit podávanou ruku člověku, s nímž se vítá. Ve hře tak nastávají několikaminutové úseky, v nichž Hájek drží pravici některé z dalších postav. Jak se tento nápad na vtip zrodil? „Mně se hodil zážitek ze Slovenska, kam jsme jednou jeli za strašnýho počasí do jedné obce na zájezd. Místní vedoucí kulturního zařízení byl opilý. Byl ale nesmírně šťasten, že jsme dorazili, jelikož už to vypadalo na zrušené představení. Já jsem mu podal ruku a on mě nepustil a vodil mě po tom kulturním domě. Vždycky mě někomu představil, ale nedovolil mi, abych tomu druhému podal ruku. Byl tak rád, že jsme dorazili. Vykroutil jsem se z toho tak, že jsem řekl, že se musím jít převlíct, a tak mě nakonec musel pustit,“ vzpomíná Zdeněk Svěrák. (mnaucz)
Reklama