Persona

Experimentální, až snově nadčasový, myšlenkový, dvojsmyslný dílo, který nelze hodnotit jako film, protože Persona je nadfilm. Jsou filmy a potom je Persona - na vrcholku optiky, kterou kinematografie zaznamenává v nejvyšším měřítku. Bergman překonává limity režie, práci s hercem, divákem, obrazem a dějovými smyčky. Bibi Andersson fenomenální, Liv Ullmann sexy, Bergman nadpozemský. Nadčasové dílo nad hranicí představivosti. P.s. 2021 stále průzračně emocionální prostor nitra. (18.02.2021)

Náročná intelektuální podívaná, žel ne tak úplně můj cup of tea. Podobně jako třeba u Sedmé pečeti se nebráním interpretacím, které tyto slavné Bergmanovy snímky vynášejí do nebes, ale osobně se k nim stavím poněkud rozpačitě. Čili, ačkoli mě tento film dvakrát neoslovil a surrealistická sekvence v úvodu téměř obtěžovala, soukromá divácká intuice mi brání hodnotit méně než 4*. Ale upřímně, tak nudný film aby pohledal... (26.06.2012)

Pre mňa film, v ktorom som niečo pochopil- to, čo bolo možné, a nepochopil metafory, určené pre hard core art fanúšikov. Je to ale dobre vybalancované a celkovo mi to sadlo. Film sa ako keby udržoval v rovnováhe, podľa vyvíjajúceho sa vzťahu a napätia medzi týmito dvoma ženami. Dá sa vidieť aj viac krát, v mojom prípade to bolo zatiaľ dva krát. Podľa Rogera Eberta sa jedná o ľahko pochopiteľnú snímku, tak ak ste to nepochopili, o kariéru kritika sa radšej nepokúšajte:) A kritiku má na svojej stránke. VIDENÉ ZNOVA: Pri ďalšom pozretí sa mi potvrdilo, že Persona vďaka jasnej zápletke (zbližovanie sa dvoch žien), odohrávajúcej sa na ľahko definovateľnom mieste (ostrov) je film, ktorý funguje ako pre "normálnych" divákov, čiže tých, ktorí nemajú Bergmana naštudovaného a vďaka odkazom na jeho filmy a jeho typickej filmovej reči pre jeho najvernejších fanúšikov, ktorí videli všetko a tak si odnesú z filmu o niečo viac. Môžeme skĺbiť v sebe dve osobnosti, jednu, ktorou chceme byť a ktorou aj prakticky sme a druhú, o ktorej sa dozvedáme iba v náhodných situáciách a nepáči sa nám jej správanie? Nepripomína nám náš život stále nové divadelné predstavenie, v ktorom hráme pre okolie dokonale svoj očakávaný part? Vrátane toho "najradostnejšieho", materského? A čo sa stane, ak sme v izolácii s osobou, ktorá nám začína pripomínať túto našu skrytú, druhú osobnosť (v tom je Bergman podvratný, opatrovateľka predsa Elisabeth vďaka jej mlčanlivosti príliš nespoznáva, ale iba odhaľuje samú seba)? Začneme nad týmito vecami jednoducho rozmýšlať. Kríza ženskej identity, kríza hereckej identity, kríza umeleckej identity....Persona sa dá rozoberať určite omnoho podrobnejšie a zložitejšie, ale načo si veci zbytočne komplikovať (09.08.2009)

Film, který začíná jako surrealistická koláž zdánlivě nesouvisejících obrázků, jen aby se posléze změnil v jednu velkou psychologickou mozaiku [která na pomezí reality, abstraktní fikce a snu polemizuje nad významem herectví, přetvářky a ženství], a nakonec skončil jako Bergmanův osobní (dvojitý) komentář k otázce mateřství.... Persona tak i po víc než 50 letech stále rozděluje diváky na dva nesmiřitelné tábory: pro někoho jde o ukecanej hyper-intelektuální artovej fetiš plnej metafor; pro někoho jde zas o sebevědomý manifest o síle monologu, dialogu a vzájemného porozumění. Jedno je však jistý: nahned bych s těma dvěma holkama taky zachilloval na chatě u moře.... VERDIKT: 8,5 čelenek z 10 (28.12.2022)

Stejně jako Fellini, i Bergman se časem zacyklil ve vlastních motivech a tvořil pořád ty stejné studie ženské sexuality, které smrdí nejen freudiánstvím (což vede k absurdně nihilistickým hysterickým scénám), ale také legračním pokusem předstihnout první erotické povídky. Jak jinak charakterizovat monolog o prvních zkušenostech, z kterého přímo čiší režisérova zastydlá puberta? Laciné, možná. Drží to hlavně nesporný půvab hereček a občasné experimentální momentky, ale to je tak vše. Kdo chce ukázkový evropský art 60. let, ať se raději Bergmanovi vyhne, nedělá mu dobrou reklamu a asi ani nechtěl. (04.07.2012)