Reklama

Reklama

Persona

Trailer

Obsahy(1)

V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol, a zároveň marně prahl po jejím přiblížení a hřejivé náruči. U většiny svých filmových hrdinek spatřoval toto rozdvojení na ženu-idolu a ženu-matku. V Personě se pokusil oba typy v jejich dvojjedinosti konfrontovat a v závěrečném metaforickém záběru nechal jejich tváře prolnout do jediné podoby. (oficiální text distributora)

(více)

Videa (1)

Trailer

Recenze (259)

pan Hnědý 

všechny recenze uživatele

Experimentální, až snově nadčasový, myšlenkový, dvojsmyslný dílo, který nelze hodnotit jako film, protože Persona je nadfilm. Jsou filmy a potom je Persona - na vrcholku optiky, kterou kinematografie zaznamenává v nejvyšším měřítku. Bergman překonává limity režie, práci s hercem, divákem, obrazem a dějovými smyčky. Bibi Andersson fenomenální, Liv Ullmann sexy, Bergman nadpozemský. Nadčasové dílo nad hranicí představivosti. P.s. 2021 stále průzračně emocionální prostor nitra. ()

Vančura 

všechny recenze uživatele

Náročná intelektuální podívaná, žel ne tak úplně můj cup of tea. Podobně jako třeba u Sedmé pečeti se nebráním interpretacím, které tyto slavné Bergmanovy snímky vynášejí do nebes, ale osobně se k nim stavím poněkud rozpačitě. Čili, ačkoli mě tento film dvakrát neoslovil a surrealistická sekvence v úvodu téměř obtěžovala, soukromá divácká intuice mi brání hodnotit méně než 4*. Ale upřímně, tak nudný film aby pohledal... ()

Reklama

Anderton 

všechny recenze uživatele

Pre mňa film, v ktorom som niečo pochopil- to, čo bolo možné, a nepochopil metafory, určené pre hard core art fanúšikov. Je to ale dobre vybalancované a celkovo mi to sadlo. Film sa ako keby udržoval v rovnováhe, podľa vyvíjajúceho sa vzťahu a napätia medzi týmito dvoma ženami. Dá sa vidieť aj viac krát, v mojom prípade to bolo zatiaľ dva krát. Podľa Rogera Eberta sa jedná o ľahko pochopiteľnú snímku, tak ak ste to nepochopili, o kariéru kritika sa radšej nepokúšajte:) A kritiku má na svojej stránke. VIDENÉ ZNOVA: Pri ďalšom pozretí sa mi potvrdilo, že Persona vďaka jasnej zápletke (zbližovanie sa dvoch žien), odohrávajúcej sa na ľahko definovateľnom mieste (ostrov) je film, ktorý funguje ako pre "normálnych" divákov, čiže tých, ktorí nemajú Bergmana naštudovaného a vďaka odkazom na jeho filmy a jeho typickej filmovej reči pre jeho najvernejších fanúšikov, ktorí videli všetko a tak si odnesú z filmu o niečo viac. Môžeme skĺbiť v sebe dve osobnosti, jednu, ktorou chceme byť a ktorou aj prakticky sme a druhú, o ktorej sa dozvedáme iba v náhodných situáciách a nepáči sa nám jej správanie? Nepripomína nám náš život stále nové divadelné predstavenie, v ktorom hráme pre okolie dokonale svoj očakávaný part? Vrátane toho "najradostnejšieho", materského? A čo sa stane, ak sme v izolácii s osobou, ktorá nám začína pripomínať túto našu skrytú, druhú osobnosť (v tom je Bergman podvratný, opatrovateľka predsa Elisabeth vďaka jej mlčanlivosti príliš nespoznáva, ale iba odhaľuje samú seba)? Začneme nad týmito vecami jednoducho rozmýšlať. Kríza ženskej identity, kríza hereckej identity, kríza umeleckej identity....Persona sa dá rozoberať určite omnoho podrobnejšie a zložitejšie, ale načo si veci zbytočne komplikovať ()

DJ_bart 

všechny recenze uživatele

Film, který začíná jako surrealistická koláž zdánlivě nesouvisejících obrázků, jen aby se posléze změnil v jednu velkou psychologickou mozaiku [která na pomezí reality, abstraktní fikce a snu polemizuje nad významem herectví, přetvářky a ženství], a nakonec skončil jako Bergmanův osobní (dvojitý) komentář k otázce mateřství.... Persona tak i po víc než 50 letech stále rozděluje diváky na dva nesmiřitelné tábory: pro někoho jde o ukecanej hyper-intelektuální artovej fetiš plnej metafor; pro někoho jde zas o sebevědomý manifest o síle monologu, dialogu a vzájemného porozumění. Jedno je však jistý: nahned bych s těma dvěma holkama taky zachilloval na chatě u moře.... VERDIKT: 8,5 čelenek z 10 ()

Baxt 

všechny recenze uživatele

Stejně jako Fellini, i Bergman se časem zacyklil ve vlastních motivech a tvořil pořád ty stejné studie ženské sexuality, které smrdí nejen freudiánstvím (což vede k absurdně nihilistickým hysterickým scénám), ale také legračním pokusem předstihnout první erotické povídky. Jak jinak charakterizovat monolog o prvních zkušenostech, z kterého přímo čiší režisérova zastydlá puberta? Laciné, možná. Drží to hlavně nesporný půvab hereček a občasné experimentální momentky, ale to je tak vše. Kdo chce ukázkový evropský art 60. let, ať se raději Bergmanovi vyhne, nedělá mu dobrou reklamu a asi ani nechtěl. ()

Galerie (48)

Zajímavosti (30)

  • Liv Ullmann (Elizabet) popisuje počáteční natáčení ve Stockholmu jako poznamenané rozpačitými hereckými výkony a nepřipravenou režií. Štáb se raději uchýlil do Fårö, kde Ingmar Bergman našel dům k natáčení. Počasí ve Fårö bylo během natáčení ideální, štáb předělal většinu záběrů natočených ve Stockholmu, obnovil letní dům na stockholmské scéně a jako nemocnici použil muzeum ve Fårö. (classic)
  • Kniha, kterou otevírá chlapec v úvodu, se jmenuje "Vår tids hjälte", tedy "Hrdina naší doby". Jde o román z konce 30. let 19. století ruského romantického básníka, prozaika a dramatika M. J. Lermontova líčící životní a citová dobrodružství cynického bohéma, v němž kladné city ubila prázdnota života tehdejšího Ruska a který může své nadání projevit jen v tom, že svými činy lidem škodí a celým svým životem se stává pro společnost neužitečným. (džanik)
  • Ingmar Bergman se obrátil na režiséra Kenne Fanta s žádostí o financování projektu. Fant ho podpořil, zeptal se na koncept filmu a Bergman se s ním podělil o svou vizi žen, které si porovnávají ruce. Fant předpokládal, že film bude levný, a souhlasil s jeho financováním. Ve své knize „Images“ Bergman napsal: „Dnes mám pocit, že v Personě – a později ve filmu Šepoty a výkřiky (1972) – jsem zašel nejdál, kam jsem mohl. A že jsem se v těchto dvou případech, kdy jsem pracoval v naprosté svobodě, dotkl tajemství beze slov, která může odhalit jen film.“ Uvedl také: „Kdysi jsem řekl, že mi Persona zachránila život – to není přehánění. Kdybych nenašel sílu natočit ten film, nejspíš bych byl celý spláchnutý. Jeden podstatný bod: poprvé jsem se ani v nejmenším nestaral o to, zda bude výsledek komerčně úspěšný.“ (classic)

Související novinky

Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi

Severská filmová nadílka na přehlídce Scandi

28.01.2018

Přehlídka současných severských filmů Scandi vstoupí do čtvrtého ročníku ve velkém stylu. Nabídne divákům tři dánské premiéry, retrospektivu špičkových dánských režisérů Tobiase Lindholma a Michaela… (více)

Reklama

Reklama