Železný kříž

Mistrný válečný snímek, natočený charakteristickým Peckinpahovým westernovým stylem. Většina bojových scén je zcela bezchybných, a pokud ještě o něčem pochybujeme, prvotřídní dojem v nás utvrdí nečekaný prostřih, zpomalení, symbol, ironie. Z hlediska obsahu se nejedná o žádnou průhlednou záležitost. Stranského chápeme: není to zbabělec, prostě nechce porušit tradici své rodiny a musí se k železnému kříži dostat, ať to stojí, co to stojí. Četař Steiner ale představuje nebývalý oříšek. Bojuje, jak nejlépe a nejčestněji umí, a to proto, že se ocitl tam, kde se octl. Nijak nadšen z toho není, právě naopak: nenávidí důstojníky už kvůli tomu, že jsou důstojníky. Ale nevzbouří se, nerezignuje. Dělá to, co nejvíce nenávidí, dál. Zvláštní a velmi silný existencionálně pesimistický snímek. (10.08.2006)

Honba za kusem železa, které mnozí staví nad morální hodnoty i lidský život. Peckinpah silný v dramatických scénách, ale překvapivě chaotický a nepřesvědčivý v těch bojových. Holt východní fronta není Divoký západ. Nejen vizáž psychopatického vraha dělá z Davida Warnera velmi zajímavého herce a zde mu zdatně sekunduje prošedivělý kovboj Coburn jako božský sadismus postrádající četař Steiner. V závěrečných titulcích tvrdá pravda od Bertolta Brechta: „Don´t rejoice in his defeat, you men. For though the world stood up and stopped the bastard, the bitch that bore him is in heat again.“ (09.01.2009)

Mám rád režijní styl Sama Peckinpaha a žeru Jamese Coburna.Moc se mi líbil už Pat Garrett a Billy the Kid ale tenhle originální válečný film sledující východní frontu z německé strany mi vyrazil dech ! Cross of Iron je vlastně takový western převlečený do druhé sv. kde jsou padouši i klaďasové. Peckinpah se ničeho nebojí a servíruje divákovy jednu surovější scénu za druhou (finální masakr , zastřelení dítěte) a předvádí své režijní mistrovství v tom nejlepším světle. Maximilian Schell je v roli kapitána Stranskyho slizký až z toho běhá mráz po zádech , no a o Coburnovy se ani nemusím zmiňovat, jenom dokazuje že patří mezi hereckou elitu. (10.10.2007)

Druhá světová z pohledu nácků. Díky chlapáckéme charismatu Jamese Coburna jsem chtěl, aby jeho četa přežila, protože i on tam byl vylíčenej, jako normální člověk, co se stará akorát o svoje chlapy. Akčních scén tam je možná až příliš. Nejsou špatné, ale zub času se na nich přesto už podepsal. Hodně mě zaujala etuda s ruskejma vojandama. (11.11.2017)

Jako dobrodružný film funguje Železný kříž vcelku dobře, když James Coburn disponuje velkou dávkou osobního charisma, německá uniforma mu sekne a ve své jednotce má řadu dalších zajímavých charakterů, jejichž osudy divák sleduje s napětím. Zajímavé je i zasazení příběhu na východní frontu v době, kdy americká historiografie v duchu studené války sovětský přínos k porážce Osy bagatelizovala a v médiích nebo uměleckém prostředí se bývalý válečný spojenec připomínal jen ryze okrajově. Jako protiválečný snímek už Peckinpahův projekt nepůsobí tak jednoznačně, na to je jeho hlavní hrdina příliš komplikovaně napsaný a jeho chování je v nejednom případě v příkrém rozporu s jeho výroky. Bez války by tenhle protřelý válečník byl vlastně ničím, a tak je jeho protiválečná rétorika pokrytecká. Navíc umělecké prostředky, kterými chce režisér podpořit svou vizi, jako jsou krátkodobé flashbacky nebo halucinogenní scény, mě spíš vadily. No a konečně jako film zasazený do konkrétního prostředí a snažící se tvářit realisticky pak Železný kříž selhává úplně. Je to typický scénáristický konstrukt člověka, který píše z pracovny vzdálené země a o desítky let později, aniž by byl schopen se vcítit do poměrů a myšlení svých hrdinů. Film obsahuje desítky nesmyslů, o kterých by se dalo sáhodlouze vyprávět. Steiner například v jedné scéně seřve velitele i s jeho zástupcem v době, kdy v tzv. demokratických armádách by za totéž v čase úspěchů putoval do zařízení, o kterém pojednává britský Pahorek, v čase neúspěchů pak rovnou ke zdi. V totaliťáckých armádách, ať už šlo o Japonce, Němce nebo Sověty, si s takovými ptáčky dokázali poradit ještě nepoměrně účinněji. V trestních jednotkách byla úmrtnost fascinující a takový Solženicyn by mohl vyprávět, za co že to dostal svůj pobyt v gulagu. Některé dialogy a nejvíc asi plukovníkova řeč ke svému kapitánovi zavání patosem a šustí papírem. Řada dalších motivů taky neobstojí, když např. Steiner zajme sovětského chlapce, není to akt milosrdenství, jak si možná tvůrci představovali, ale opravdu zlomyslný ortel smrti. Sověti podobné navrátilce pravidelně stříleli... Celkový dojem: 60 %. (24.04.2010)