Železný kříž

Jako dobrodružný film funguje Železný kříž vcelku dobře, když James Coburn disponuje velkou dávkou osobního charisma, německá uniforma mu sekne a ve své jednotce má řadu dalších zajímavých charakterů, jejichž osudy divák sleduje s napětím. Zajímavé je i zasazení příběhu na východní frontu v době, kdy americká historiografie v duchu studené války sovětský přínos k porážce Osy bagatelizovala a v médiích nebo uměleckém prostředí se bývalý válečný spojenec připomínal jen ryze okrajově. Jako protiválečný snímek už Peckinpahův projekt nepůsobí tak jednoznačně, na to je jeho hlavní hrdina příliš komplikovaně napsaný a jeho chování je v nejednom případě v příkrém rozporu s jeho výroky. Bez války by tenhle protřelý válečník byl vlastně ničím, a tak je jeho protiválečná rétorika pokrytecká. Navíc umělecké prostředky, kterými chce režisér podpořit svou vizi, jako jsou krátkodobé flashbacky nebo halucinogenní scény, mě spíš vadily. No a konečně jako film zasazený do konkrétního prostředí a snažící se tvářit realisticky pak Železný kříž selhává úplně. Je to typický scénáristický konstrukt člověka, který píše z pracovny vzdálené země a o desítky let později, aniž by byl schopen se vcítit do poměrů a myšlení svých hrdinů. Film obsahuje desítky nesmyslů, o kterých by se dalo sáhodlouze vyprávět. Steiner například v jedné scéně seřve velitele i s jeho zástupcem v době, kdy v tzv. demokratických armádách by za totéž v čase úspěchů putoval do zařízení, o kterém pojednává britský Pahorek, v čase neúspěchů pak rovnou ke zdi. V totaliťáckých armádách, ať už šlo o Japonce, Němce nebo Sověty, si s takovými ptáčky dokázali poradit ještě nepoměrně účinněji. V trestních jednotkách byla úmrtnost fascinující a takový Solženicyn by mohl vyprávět, za co že to dostal svůj pobyt v gulagu. Některé dialogy a nejvíc asi plukovníkova řeč ke svému kapitánovi zavání patosem a šustí papírem. Řada dalších motivů taky neobstojí, když např. Steiner zajme sovětského chlapce, není to akt milosrdenství, jak si možná tvůrci představovali, ale opravdu zlomyslný ortel smrti. Sověti podobné navrátilce pravidelně stříleli... Celkový dojem: 60 %. (24.04.2010)

Už jsem viděl i lepší válečné filmy. Jedna slušnější akce na začátku a pak až do Stranskyho podrazu ticho po pěšině (i v zákopech), což pro válečný film není nejlepší vizitka. Při postupu skrz obsazené (resp. znovudobité) území se sice něco děje, ale umím si představit líp vypointovaný konec. Je to přesně mezi třemi a čtyřmi, ale za ty blbosti ala při bombardování řešíme podpis kvůli vyznamenání kapitána, při ústupu zase nemá německý colonel na práci nic lepšího než filosofovat. A rozkazy asi udílí papoušek... (24.07.2008)

Pozeral som s dabingom, takže "použitie" nemčiny v origináli neviem posúdiť. Hned dvojitá dávka inovácie do trochu schématického žánru vojnových filmov. Peckinpahova brutalita sa musí prejaviť aj v tomto žánri, neušetrí ani ženy a deti. No a hlavnými hrdinami amerického režiséra sú nemeckí vojaci na čele s ultrasympaťákom Jamesom Coburnom. Rusi sú naopak zobrazení nie príliš lichotivo, ale tento pohlad na veci, čiže "všetkým nám z toho hrabe a vraždíme všetko, čo sa pohne, nezáleží na tom, či sme Nemci alebo Rusi", je omnoho realistickejší, ako neustála oslava spojeneckých hrdinov. K dokonalosti chýbalo málo, možno to mohlo byť menej zmätené, ale taká už vojna raz je. 90% a chuť si pozrieť film v originálnom znení. (24.04.2014)

Typický Peckinpah s oblibou v násilí a zobrazování násilí. Příběh kohoutího sváru kapitána a četaře, z nichž jeden je namydlinkovaný teoretik a druhý drsný praktik, s nějakým tím, aby se neřeklo, pozadím jakože ti Němci byli fakt jinak zlí a válka zlá a nesmyslná, Pár dobrých válečných akcí, ale celkově bez napětí, atmosféry, čehokoliv, co by mne drželo. (21.04.2013)

,,Co budeme dělat, když tuhle válku prohrajeme? Budeme se připravovat na další..." Ryzí svět mužů (a Peckinpah záměrně graduje ten primitivní patos) ve frontovém území nikoho coby odstrašující mene tekel... to je Železný kříž - strhující válečný, ale slušelo by se spíše napsat protiválečný film a patrně spolu se Jdi a dívej se nejlepší film o 2. světové válce, který jsem kdy zhlédl. Sam Peckinpah, který jakožto zdatný tvůrce westernů i tohle válečné drama vystavěl na základě westernové kauzality (a zcela jistě ne náhodou do jedné z hlavních rolí obsadil Jamese Coburna), se oprostil od zažité paušalizace při zobrazování německých vojáků a striktně ukazuje, že dobří a zlí byli na obou stranách fronty. Elitní SS a nacisty obecně ponechává stranou svého vypravěčského zájmu a soustředí se na vojáky Wehrmachtu, kteří nesdílejí ideologická východiska propagandy Třetí říše, jsou to spíše obyčejní lidé, které semlela mašinérie válečného běsnění. Takový je i četař Steiner (nechápu, proč má zde v oficiálním obsahu americkou hodnost seržanta), nositel železného kříže, vyznamenání za hrdinství, který přesto není hrdinou - uvnitř své hlavy... Modelový střet s příslušníkem pruské aristokratické elity, člověkem zbabělým, ale všehoschopným, dělá z tohoto filmu skutečně symbolické nadčasové podobenství (umocněné závěrečnými titulky s fotografiemi hrůz napříč různými válečnými konflikty)... Sam Peckinpah, jak je pro něj příznačné, vnímá svět značně negativisticky a jeho existenciální úzkost je mistrně zhmotněna i v tomto filmu. Jedinou výtkou je pro mne poznání, že Peckinpah v samém závěru porušil zákony westernové kauzality a film zakončil spíše symbolicky. Pomsta by spíše slušela jeho silně naturalistickému a pesimistickému vidění světa... (14.07.2008)