Železný kříž

Tento film som si uložil do hlavy ako "americký guláš". Americký preto, že americký pohľad na vojnové udalosti na východnom fronte je poriadne vzdialený nielen od európskeho pohľadu, ale aj od skutočnosti. Trochu som trpel pri tých deklamáciách, chlapáckych gestách, okázalosti a pátose. Ale pri akčných scénach som sa zasa rýchlo zotavil. A za guláš ho považujem pre zmiešanie najrôznejších motívov, takže konzument na výsledku ťažko odhadne, čo bolo pôvodným zámerom kuchára Peckinpaha. Aj keď tým výsledkom je pozerateľný, ľahko nadpriemerný film. (25.06.2010)

SAMA PECKINPAHA uznávam,poznám,rešpektujem a nepamätám si,kedy som videl takýto surový,brutálny,nekompromisný pohľad na vojnu,ktorá v tomto prípade človeka vyšťaví na maximum,už pri geniálnych úvodných titulkoch som vedel,že Sam prinesie filmový zážitok,ktorý sa rovná intenzívnemu,vyčerpávajúcemu dvoj hodinovému besneniu,kde rýchle tempo strieda pomalé,inak strih je v jeho filmografii podstatný jav! Výborní,najmä COBURN,SHELL a MASON! (26.01.2015)

Kde se vzal ten Steiner? Jak tam může být? Vím, je to možná divná otázka, ale... Steiner očividně nenávidí válku a důstojníky. Nenávidí je tak moc, že je vysoce nepravděpodobné, aby byl vojákem z povolání z éry předmnichovské. Zdá se jisté, že je donuceným odvedencem. Tahle osoba se v boji, který nenávidí, osvědčí takovým způsobem, že je v miliónové armádě považována za málem nenahraditelnou. Může se ovšem osvědčit, když se vzpírá rozkazům? Mimochodem, lidé, kteří odmítali boj opravdu ze zásady, končili v koncentrácích. Byli to především Jehovisti. +++++ Steiner nicméně nějak získá uznání a nadřízení mu odpustí nevymáchanou hubu. Podřízení ho milují, protože jim zachraňuje kejhák, vlastně i některým nadřízeným. Tau důvěrou neotřese ani to, že jim nedopřeje trochu násilné soulože či odsuzuje své svěřence k roztrhání tlupou sovětských soudružek. Dokáži Steinera přijmout jen jako postavu, která chce, aby se bojovalo podle jeho pravidel, nikoliv jako pacifistu. Ale zároveň jako postavu, která se nejspíše nemohla dostat do své situace. Snad je to hnidopišské, ale velká díla by tímto trpět neměla. +++++ Pokud jde o Peckinpahovu režisérskou práci, mohou se mi líbit jeho sekvence rychlých střihů v halucinačních stavech Steinera. Přijal jsem jeho drsnou ironii, s jakou pojal scénu hostiny v lazaretu. Již mě ale netěší jeho zpomalovačkový trademark, jenž si tak užívá především když skrze někoho létají kulky či jej vynáší do vzduchu exploze. Spíše než pietností a napínáním to zavání hledáním krásy v zabíjení a mutilaci. Při zabití Triebiga je tato krása konečně nalezena. Dialogy se plní ne zrovna přirozeně filozofováním o životě, válce, míru a politické situaci. +++++ Nakonec se zdá, že film není protiválečným poselstvím, nýbrž oslavou chlapáctví a výsměchem strachu. Proto může Steiner směle pohodit (nejspíše) nabitou bouchačku směrem k sovětskému klukovi a být nepotrestán, ač ohrozil nejen sebe, ale i své "Kameraden". Proto se Steiner může smát svému soupeři, když nedokáže nabít. Pravý chlapák nepotřebuje odznáček, který bude říkat, že je chlapák, posera ho potřebuje. Při sledování takových filmů si cvhílemi říkám: "Ať žije strach," protože spíše on, než odvaha nám brání, abychom se nepobili. Dobře, tak jen "vhodně dávkovaný strach". Jen málo slávy přejme síle užité v konfrontaci dvou mužů. Když o tom tak přemýšlím, bojím se, že v dalších Peckinpahových filmech uvidím ženy jako trofej pro sílu... Ale to už sem nepatří... Ta třetí hvězdička patří Coburnově charismatu - Peckinpah si jej vybral opravdu dobře. (14.09.2014)

Jsem pacifista, který ani při dětském válčení nedokázal zastavit špuntovkou nepřátelský tank. Přesto se občas na nějaký ten válečný snímek mrknu, tedy obzvlášť na takový, který si najde čas na podumání o nesmyslnosti válečného běsnění. V tomto případě byla volby jasná, neboť Sam Peckinpah patří mezi mé nejoblíbenější režiséry a tak nebylo pochyb o tom, že dokáže válečnou řezničinu zobrazit naprosto dokonale. Překvapením pro mne však bylo, že solidně zvládl i názorový souboj rozumného Steinera s křížechtivých aristokratem Stranskym. A ačkoli mám drobné výhrady k několika scénám, tak mi nezapomenutelné kousání ruské zajatkyně do nacistického penisu umožnilo hodit tyto výhrady za hlavu. (29.06.2013)

Trocha iný pohľad na druhú svetovú a v tomto je film osviežujúcim vánkom, lebo filmy o tých dobrých a tých zlých, tých máme plné sklady. Aj wehrmacht pozostával len z obyčajných vojakov a každý vnímal vojnu po svojom. A vojna prináša so sebou svoje paradoxy a nezmyselnosti - Nemci strieľajúci sami po sebe, ale aj Rusi resp. Sovieti vraždiaci sa navzájom. Tieto paradoxy mohli v čase natáčania pokojne súvisieť aj s práve ukončenou vojnou vo Vietname, pričom Američania sa tu stali Nemcami a Vietnamci Rusmi. Film vzhľadom na stopáž neponúka širší príbeh, skôr veľa konverzácií, takže pre mňa nejde o majstrovské dielo, ale určite ide o slušný vojnový či skôr protivojnový film.    Čo budeme robiť, keď prehráme vojnu? - Pripravíme sa na ďalšiu. (18.03.2024)