Vůně vanilky

O Jiřího Schmitzera jsem v několika scénách měla strach. Šlo o scény, kde se v podstatě rozpálil do běla a vypadal, že ho každou chvíli asi klepne. Šel z něho strach. Ten despota se mu opravdu povedl. Nechtěla bych být v tu chvíli v kůži Anny Zofové. Ona se mu ale dokázala postavit. Já jsem měla za to, že Jana Hlaváčová byla matkou Jiřího Schmitzera a tedy tchýní Barbory Munzarové. (09.05.2012)

Strach patří dlouhodobě mezi moje nejoblíbenější české režiséry a třeba jeho televizní „Silver A“ si opravdu zasloužila velké plátno, tak byla nadprůměrná. Na „Vůni vanilky“ se teprve rozjížděl, je to také méně výpravný, komorní příběh, ale rozhodně má své kvality. Všichni herci jsou vedeni k výborným výkonům, vzhledem k mým zálibám jsem kvitovala také fakt, že hlavní hrdinka je cukrářka, ale výprava je opravdu chudinká a navíc jsem se úplně nesrovnala s hrdinčinými motivacemi (tedy proč žila tak, jak žila). Skoro 4*. (28.05.2020)

Mně osobně se zdá, že televizní film Jiřího Stracha převyšuje ostatní domácí televizní tvorbu o hlavu a proto ho hodnotím v rámci daného žánru (téměř) absolutně, po roce 1989 je to jeden z nejlepších čistě televizních počinů vůbec. Jistě, najde se pár mušek na kráse, američtí vojáci mají profláklé ,,české" obličeje, navíc se neustále volně projíždějí krajinou a drama války zůstalo někde v pozadí (nejsem si jist, zda to ale byl tvůrčí záměr), avšak všechny mouchy jedním mávnutím odeženou doslova dech beroucí herecké výkony (zejména Jiřího Schmitzera, ale i Barbory Munzarové hlavně v úvodní hádce, dokonce mi tu nevadil ani neherec Aleš Háma, kterého jindy vysloveně nemusím), hodně dobře napsaný scénář, perfektní (sic dabovaná) angličtina amerických vojáků a konečně režijně zvládnuté vyprávění o podobách hledání osobního i partnerského štěstí na pozadí velkých dějinných událostí. Z fyziognomicky nepřehlédnutelného herce Jiřího Stracha se stává umělecky nepřehlédnutelný režisér. To je pro českou televizi moc dobře... (01.05.2007)

Cesta televizních filmů k divákovi je na první pohled jednoduchá, ale často vám uniknou lahůdky proto, že o těch televizních se nemluví tolik jako o těch filmových. A tenhle příběh rozhodně za pozornost stojí. Děj nabitý emocemi, pečlivě realizovaný příběh a herecké výkony skvělé (v jedné z těch vedlejších exceluje Jana Hlaváčová coby zapšklá tchýně). (13.12.2011)

Herci jsou moc dobří, Schmitzer je výborný, ve scéně, kdy vchází do pokoje se slovy „nebudu tě bít“ a výrazem „já tě zabiju“ pak přímo nezapomenutelný. Spíše úsměv vzbuzují ryze čeští herci v rolích amerických vojáků – mluvící navíc s dokonalým anglickým přízvukem. Jiří Dvořák si jako jeden z nich střihl další roli libového frajera, kterému není cizí obtáhnout vše, co má dvě nohy a prsa („People do it. It’s normal“), čímž se opět dostáváme k největšímu problému českých herců – jsou příliš škatulkováni. Formálně jde o dílo velice prosté, bez jakýchkoliv vizuálních kudrlinek (až na jednu pěkně nasvícenou milostnou scénu). Scénář je OK, jen nemá jasno, o čem chce v prvé řadě být, jestli o vyrovnávání se s poválečnou situací u nás, jestli o osvobozování spojeneckými vojsky, jestli o milostném trojúhelníku – asi o všem a přitom pořádně o ničem, aniž by však přestal o něčem být. :) Nic v něm není černobílé, ačkoliv je zprvu založený právě na kontrastu domácího teroru a pohodičky s hodnými Amíky, ale všeho dočasu. Vůně vanilky není zdaleka tak okázalým projektem jako později vzniknuvší Operace Silver A (právě nadšení z ní mě přimělo se na Vůni podívat), obsahuje příliš mnoho klišé, snad se i bojí jít vlastní cestou, stále před sebou nicméně máme kus poctivě odvedené práce. Ideální coby nenáročná večerní tečka za dnem plným práce. 70% (01.11.2007)