Vůně vanilky

Strach patří dlouhodobě mezi moje nejoblíbenější české režiséry a třeba jeho televizní „Silver A“ si opravdu zasloužila velké plátno, tak byla nadprůměrná. Na „Vůni vanilky“ se teprve rozjížděl, je to také méně výpravný, komorní příběh, ale rozhodně má své kvality. Všichni herci jsou vedeni k výborným výkonům, vzhledem k mým zálibám jsem kvitovala také fakt, že hlavní hrdinka je cukrářka, ale výprava je opravdu chudinká a navíc jsem se úplně nesrovnala s hrdinčinými motivacemi (tedy proč žila tak, jak žila). Skoro 4*. (28.05.2020)

Herci jsou moc dobří, Schmitzer je výborný, ve scéně, kdy vchází do pokoje se slovy „nebudu tě bít“ a výrazem „já tě zabiju“ pak přímo nezapomenutelný. Spíše úsměv vzbuzují ryze čeští herci v rolích amerických vojáků – mluvící navíc s dokonalým anglickým přízvukem. Jiří Dvořák si jako jeden z nich střihl další roli libového frajera, kterému není cizí obtáhnout vše, co má dvě nohy a prsa („People do it. It’s normal“), čímž se opět dostáváme k největšímu problému českých herců – jsou příliš škatulkováni. Formálně jde o dílo velice prosté, bez jakýchkoliv vizuálních kudrlinek (až na jednu pěkně nasvícenou milostnou scénu). Scénář je OK, jen nemá jasno, o čem chce v prvé řadě být, jestli o vyrovnávání se s poválečnou situací u nás, jestli o osvobozování spojeneckými vojsky, jestli o milostném trojúhelníku – asi o všem a přitom pořádně o ničem, aniž by však přestal o něčem být. :) Nic v něm není černobílé, ačkoliv je zprvu založený právě na kontrastu domácího teroru a pohodičky s hodnými Amíky, ale všeho dočasu. Vůně vanilky není zdaleka tak okázalým projektem jako později vzniknuvší Operace Silver A (právě nadšení z ní mě přimělo se na Vůni podívat), obsahuje příliš mnoho klišé, snad se i bojí jít vlastní cestou, stále před sebou nicméně máme kus poctivě odvedené práce. Ideální coby nenáročná večerní tečka za dnem plným práce. 70% (01.11.2007)

Další z televizních snímků Jiřího Stracha, které jsou postaveny na námětu, v němž hrají skvělí herci (hodně zajímavá je kombinace Jany Hlaváčové a její dcery Báry Munzarové též v rolích matky s dcerou). Konec možná trošku předvídatelnej (přišlo mi od začátku nemožný, že by Anna dala přednost americkému vojákovi před rodinou), co už ale tolik předvídatelné není je závěrečná reakce jejího manžela v podání vynikajícího Jiřího Schmitzera (byť v typické své poloze), který se k Anne nakonec zachová lépe než její vlastní matka. (05.02.2017)

Vcelku hezký příběh, jak vzácné mezi českými novodobými kravinami. Naprosto exceluje Jiří Smitzer a Barbora Munzarová si myslím, že to zvládla průměrně až nadprůměrně. Do role posledního padlého amíka v Plzni nemusel Strach obsadit pitomce Hámu, působí to jak estráda ve Slaném. Stavba příběhu je mi sympatická i proto, že ač z venkova, vždy se mi hnusil a zejména myšlení lidí. Takže jsem taková Anna Zofová s koulema. Ještě zmíním polokanaďana Kříže, kdyby si tu žvejkačku sem tam vyndal z držky, nebylo by to tak americky strojené. (22.06.2011)

O Jiřího Schmitzera jsem v několika scénách měla strach. Šlo o scény, kde se v podstatě rozpálil do běla a vypadal, že ho každou chvíli asi klepne. Šel z něho strach. Ten despota se mu opravdu povedl. Nechtěla bych být v tu chvíli v kůži Anny Zofové. Ona se mu ale dokázala postavit. Já jsem měla za to, že Jana Hlaváčová byla matkou Jiřího Schmitzera a tedy tchýní Barbory Munzarové. (09.05.2012)