První zrádce

Snáď jediné, čo by som tomuto filmu vyčítal, je fakt, že sa scenár nesnaží vykresliť Buscettu v negatívnom svetle a všetkému, čo by ho mohlo ukázať v očiach diváka ako sviňu, sa skrátka vyhýba. Nie žeby som to nutne k vychutnaniu Prvého zradcu potreboval, ale film tak mohol byť ešte lepší. Expozícia sa odohráva v Riu, neskôr sa presúvame na taliansku pôdu a na viaceré súdy, pričom tieto procesy sú nakrútené vskutku vzrušujúco a vidieť mafošov v klietkach, kedy vypovedá hlavný svedok, respektíve "prvý zradca" k nim chrbtom, je skrátka veľké potešenie. Nedá sa povedať, že tie dve a pol hodiny utečú ako voda, rozhodne sa ale film nevlečie a fanúšikovia žánru si ho patrične vychutnajú. Fanúšikovia politika Andreottiho nech radšej zostanú doma... (23.01.2020)

Čekal jsem víc. Spousta postav, o kterých prakticky nic nevím, takže mi jsou ukradené. Soudní spor, který vypadá spíš jako show, kterou nikdo ze zúčastněných nebere vážně. Spousta křiku. A nejspíš jsem se nakonec měl dojímat, že titulnímu mafiánovi bývalí kolegové vyvraždili rodinu. Dlouhá rekonstrukce skutečného případu je nakonec mnohem méně zajímavá než většina fikce na dané téma. (24.02.2024)

V boji proti sicilské mafii znamenalo Buscettovo svědectví jednoznačně rozhodující zlom, to ovšem z tohoto vraha, gangstera a co hůř, nebetyčného pokrytce (který sám pokrytectví ostatním vyčítá) určitě nedělá žádný vzor morálky ani oběť - a přesto ho tento působivý snímek chvílemi právě tak vykresluje. Člověk může s ústředním hrdinou občas soucítit (třeba v krajně ponuré scéně, kde se dozvídá podrobnosti o bestiálním zavraždění svých synů), ale veškeré sympatie se vytrácejí v jedné z mála sekvencí, kdy Bellocchio Buscettu ukáže takového, jaký patrně skutečně byl - když musí čelit přesvědčivým argumentům obhájce při procesu s Andreottim. A to podivně zkreslující a morálně ambivalentní vyznění snímku vyvážit nedokáže. (12.10.2023)

Rozhodně není film pro každého, ale fanoušek realistických mafiánských filmů bude nadšen. Stejně tak já. Zprvu mi vadila „VHS“ kamera, ale nakonec jsem ocenil její dokumentární ráz. V první části mírný chaos mezi postavami a útržkovitá snaha vylíčit důvody a atmosféru, které vedly k „první zradě“. Vše do sebe začne zapadat v druhé části u soudu. Přes někdy dlouhé dialogy nesmírně zajímavá pasáž. Závěr místy napínavý, místy doplňující poslední střípky mozaiky. Vše do sebe zapadne nakonec. Z místy nesourodých pasáží vznikne vyladěný celek. Přes velkou stopáž jsem se nenudil ani vteřinu. 4,5* (11.02.2020)

Že lze prostor kina pro sledování kinematografie něčím nahradit? Ani v nejmenším – jinak by byl divák před začátkem vlastního filmu ochuzen o upoutávku na jiný film: v tomto případě reklama na film „Tenkrát podruhé“ (v orig. „La belle époque“), v němž důchodci vytvoří zážitková agentura ve filmovém studiu svět sedmdesátých let, aby zde mohl prožít svoji první lásku… Také je prokázáno, že Alzheimerova choroba se u starších lidí nejlépe zastavuje jejich umístěním do dobových kulis, původního nábytku jejich mládí, exponováním s jejich vzpomínkami atd… Bellocchio sice ve svém věku jako autor logicky ztratil mnohé ze svého uměleckého ikonoklasmu a formálních invencí, ale nejen, že je stále nad úrovní běžné konvenční kinematografie, kam tento film spadá co do kategorie, ale zároveň funguje jako Bellochiova historická pocta italské filmové belle époque: směs poliziotteschi a italských angažovaných politicko-policejních thrillerů, v rámci nichž stvořil Bellochio jeden ze svých slavných filmů, „Aféra z titulní stránky“ z r. 1972. Italové dodnes dokazují, že americké filmy umějí v Evropě nejlépe oni. (09.12.2019)