Pat Garrett a Billy Kid

Celkom som sa na tento film tešil. Sam Peckinpah síce doteraz naplnil moje očakávania iba Divokou bandou a objednávkou hlavy Alfreda Garciu, ale Coburn, Kristofferson, Dylan, Jurado a dokonca aj Ch.M. Smith sľubovali slušný zážitok. Nakoniec bol z toho uspávankový western, v ktorom ma zaujalo iba používanie šibenice deťmi na húpanie sa a Dylanova hudba (nie hranie, pretože hrať nemal čo). Na to však nebolo potrebné nakrúcať dvojhodinový film. Kristofferson ma presvedčil, že spievanie mu ide omnoho lepšie než hranie a Coburn, ten nevie ani spievať. Dokonca aj vášnivá Katy Jurado z filmu Na pravé poludnie sa mihne na pár sekúnd ako brokovnicou ozbrojená odpudzujúca matróna. Po tom všetkom ma už neprekvapilo ani používanie nespotrebovaných zvyškov krikľavočervenej farby na účely vytekania z otvorov po guľkách. (27.04.2011)

Zvláštní, tak nějak smutně a drsně působící western. Rozhodně postrádá romantické rysy většiny westernů, ve kterých se to jenom hemží hrdinnými indiánskými bojovníky a pláněmi plných bizonů. Nenajdete tu klasického klaďase a záporáka, nic tu není černobílé. Zároveň se tu ale nešetří mrtolami, což je typické pro filmy Sama Peckinpaha. Ten se nikdy nebál zatlačit na pilu a v jeho filmech se zabíjí ostošest (viz. Divoká banda). Smutnou náladu dotváří i hudba Boba Dylana, který si zahrál i jednu z hlavních rolí. (04.01.2003)

Klasický westernový příběh s jasným cílem nahradilo melancholické vyprávění o plynutí času, okouzlení prostorem, násilí jako prostředku komunikace a neobvyklém přístupu ke smrti, se kterým si má klukovská mysl nevěděla rady, ale stejně si na tu směs fascinace a zmatení pamatuji doteď. Pat Garrett a Billy Kid je esencí "peckinpahovského post-westernu" - lehce existenciálního, melancholického, lyrického a občas velmi krutého snímku o dávném přátelství a procesu cesty bez cíle… V málokterém filmu se umírá tak samozřejmě a žije tak naplno, bez zatížení minulostí a přemýšlením nad budoucností. Peckinpahův film je motivem smrti obou postav doslova zarámován, když v první scéně umře Garrett (James Coburn) a v poslední Kid (Kris Kristofferson), přičemž hned na začátku dojde skrze smrt k otevřenému prolnutí minulosti a budoucnosti. Postavy jako by střílely napříč časoprostorem (jakkoliv to zní praštěně, přesně tak je celá úvodní scéna sestříhaná). Pokud Balada o Cable Hogueovi čas tematizuje, Pat Garrett a Billy Kid jej vůbec nebere jako určující. Postavy každý okamžik svého života prožívají s vědomím, že může být poslední… Není důležité, kdy žijí, ale že vůbec. Smrt je nedílnou součástí bytí a nikdo s ní nedělá cavyky. V lehce bizarní scéně střeleckého souboje jeden chlap s naprostou ležérností odpráskne druhého (oba podvádějí), ačkoliv si předtím poměrně bezstarostně povídali a se stejnou ležérností přistoupili ke skutečnosti, že jeden z nich musí umřít… Nad definitivností smrti se nikdo nepozastavuje, nicméně život je o to intenzivnější. Alespoň v Peckinpahově podmanivém filmu se spoustou panoramatických záběrů s osamělými hrdiny na cestě, doprovázených brilantním hudebním doprovodem Boba Dylana, bez něhož si film - podobně jako u spolupráce Leoneho s Morriconem - ani nejde představit. Pat Garrett sice musí zabít Billyho Kida, ale to nevylučuje vzájemné kamarádství a přetrvávající hluboký respekt, který k sobě vzájemně cítí. Síla mužského přátelství je v tomto filmu asi nejsilnější ze všech Peckinpahových děl. Snímek navíc obsahuje minimum motivů, které by "rozbíjely" proces plynutí vyprávění dílčími emotivními zápletkami (což je jinak u Peckinpaha běžné). Pat Garrett a Billy Kid tak možná není vysloveně zábavný, nemá žádný výrazný příběh, nemění charaktery postav před očima, není oslňujícím experimentem s možnostmi filmového výrazu a jakkoliv explicitní výbuchy násilí se plně podřizují celkové melancholické atmosféře, jenže je zkrátka krásný… Od začátku až do konce. (20.05.2007)

Mentálne spojenectvo Pata Garretta a Billyho Kida je natoľko tesné, že hierarchicky prekonáva aj vzťah medzi Garrettom a šerifovými spoločníkmi. Garrett sa vydal na cestu zákona z pragmatických dôvodov. Prežije, má teplé jedlo, úctu a nemusí sa vystavovať dennodennému úniku spod rohov spravodlivosti. Je to snímok, ktorý nie je najoriginálnejší, ani najpodmanivejší, ale skĺbuje niektoré vrcholové aspekty žánru na jednu roveň. Peckinpah typicky krvavý, surový, s neschematickými postavami, akurát pletky so štúdiom a produkciou ho dostali do rovnakej pozície, akým je Billy na neistom vidieku v nekľudných časoch na divokom západe a neskôr do pozície muža, ktorý naháňal Alfreda Garciu... (24.01.2019)

Nádherný western, který není ani tak o zločincích či šerifech, ale o životě samotném. Konkrétně o jeho pomíjivosti, kdy se postavy na plátně střílí navzájem, jako by to byl nějaký sport, jen pro zábavu. Z filmu čiší melancholie, ale i smíření s koncem, ve kterém jsme si všichni rovni, a že ještě před ním je třeba si užít života, co to jde. Samozřejmě dokud máme svoji hlavu na krku, což v prostředí divokého západu nikdy nevíte. Body navíc za premiéru Dylanova Knockin' on Heaven's Door, která se objevuje v nádherné scéně v podstatě vystihující i pro zbytek filmu. (01.04.2012)