Štěstí

Agnés Vardová mě zcela okouzlila se svojí Cleo. Její křehká poetika mě přivedla až ke Štěstí, které by mělo býti jakousi esejí k lidskému štěstí, které, jak všichni víme, je jenom muška zlatá. Jenže tahleta esej se podobá spíše slohovým cvičením páťáka na pomocné škole. Triviální bláboly podbarvuje vláčná kamera a hudební doprovod W. A. Mozarta, který se snaží film povýšit na vyšší stupínek. Ale i to se dá bez následků přežít. To, čím mě film iritoval až do morku kostí, je však postoj snímku k ženám a mužům. Hlavní hrdina je alfa samec jak poleno a klátí manželku i milenku zároveň, přičemž se schovává za vzletné věty o lásce. Zatímco milenka mu to žere i s navijákem a přijímá svou roli týmové dvojky, tak manželka už nemá takové pochopení. Přesto je našemu hrdinovi neustále dáváno za pravdu, jako by se nechumelilo. Celou dobu jsem se chytal stébla naděje, kdy Agnes Vardová na mě mrkne a já si konečně uvědomím, jak velkou z toho má legraci. Ani na chvíli jsem však nezachytil jakékoliv tóny ironie či sarkasmu. Nic. Pusto prázdno. Tak jako celý film. Sledováno ve velkých duševních bolestech. (02.03.2010)

"JE HLOUPÉ VZDÁT SE ŽIVOTA, LÁSKY." Jakoby oživlé album barevných fotografií, mapující život mladé rodiny. Zdá se to jako idyla, děti, práce, odpočinek, příroda, nicméně do toho zasáhne nevěra, a co je pro jednoho přirozené, druhý nemusí rozdýchat. Režisérka se rozhodla o čisté zobrazení, na jednu stranu se vyhýbá explicitnímu soudu, ale šlo vycítit, že vlastně také úplně ne a závěrem klade neznělou otázku, zda je normální své štěstí stavět na základech tragédie. Je? 80% (27.04.2024)

Nesmírně krutý film, Vardová zachází až za samu komfortní zónu diváka, občasným zběsilým střihem ho zraňuje v nejcitlivějších chvílích. Chladnokrevnost hlavního hrdiny vynikne závěrečné idilické scéně krásné rodinky kráčející podzimním lesem. Dokreslení jeho povahy pomáhá i typová shodnost obou dívek. Barevné variace odpovídající fázím roku pomáhají lépe vnímat ubíhající čas. A to vše škádlivě doprovází lehkonohá Mozartova hudba. (02.11.2020)

Poválečná vizuální kultura v západních zemích (zejména dobové reklamy v televizi a časopisech) vytvářela iluzi, že žena považuje domov a domácí práce za absolutní vyjádření své osobnosti. Štěstí obrazy propagující tuto dělbu moci podvrací, když poukazuje na vyprázdněnost repetitivně opakovaných domácích činností a na proměnu ženy ve snadno nahraditelné zboží a některá vizuální klišé při reprezentaci žen a rodinného štěstí zvýrazňuje na hranu parodie. Zatímco populární média ženy přesvědčovala, že štěstí spočívá v lásce, manželství, mateřství a starosti o domácnost, Vardová varuje před možnými tragickými důsledky takto zjednodušeného uvažování, obírajícího ženu o individualitu a vlastní hodnotu, neodvozenou od jejího vztahu ke druhým. Štěstí nepředstavuje automatický vedlejší produkt přijetí určitého modelu soužití a rozhodně si jej nelze koupit, případně jej multiplikovat navýšením zdrojů našeho potěšení (třeba žen). Toto stanovisko, poměrně kritické k logice konzumní společnosti, Vardová sděluje tak subtilně (a zejména užitými stylistickými postupy, nikoliv v dialozích), že ironičnost filmu mnohým unikla a vnímali jej naopak jako útok na ženskou emancipaci. Z předchozí i následující tvorby režisérky i z jejích mnohých výroků je ale zřejmé, že obhájkyní tradičního (buržoazního) modelu rodinného štěstí a podřízené ženské role skutečně nikdy nebyla. 80% (12.06.2019)

Vardova nabizi velmi sofistikovany pohled na "stesti". A jestli rada divaku neni schopna jeji stanovisko v nadhernych, vycizelovanych, syte barevnych obrazech vycist, tak to patrne neni jeji chyba. Jeji pohled je navic ostre feministicky. A tim je to tak provokativni. Zadna legitimizace nevery tady ale nehrozi, nebo vam snad zaver prijde optimisticky? Skvely a vyhraneny film. (28.04.2013)