Království

Lars se v posledním díle Exodu hodně snažil, ale bohužel je po sezóně. Nepřirovnával bych ho k Lynchovi, kdyby celé Riget kdysi nevzniklo kvůli Twin Peaks, a kdyby z něj v tomhle novém tak hloupě nekradl replikanty z Twin Peaks – The Return. Jestli se ale Lynch zmohl na nová patra i novou paletu smutku i vykoupení/zatracení, Lars spíš opakuje stejná schémata, vizuál i devadesátky. Jestli se v původním Riget dlouho dalo věřit, že se všechny ty věci opravdu dějí v nemocnici, zde to už je vymknuté příliš a zbývá z toho často jen kauzálně nedotažená fraška. Finální režisérský vzkaz je přiznání toho všeho kradení – od Tarkovského přes Bergmana, Godarda, Dreyera a bůhví koho ještě, v hudbě od Händelova Lasciar až po Wagnerovu předehru k Tristanovi – dohledávat v tom všechny citace cenu nemá. Nejsmutnější je totiž to, že Lars vykrádá i sám sebe – princip monologů Emily Watson z Prolomit vlny napříč Exodem lze uvést jako nejokatější příklad, jsou tam toho ale doslova desítky (i zmíněnou hudbu použil už jinde a lépe). Nový celek, výpověď anebo aspoň patro spirály mi ale Exodus nehází – syntéza to není; je to bohužel spíš znak toho, že Lars ...je po sezóně. Je to rozloučení. Dlouhé: to, že nám všem i sobě už od Melancholie opakovaně přeje horoucí pekla, je možná kvůli nemoci a každopádně kvůli nevíře – těžko říct, k čemu kdo z nás dojde v jeho věku. A možná se i zaprodal – o satanovi hovoří s důvěrností už přes 20 let; těžko říct... Ale vždycky si při těch úvahách vzpomenu na kamošovo "Lars ho má nejmenšíííhóó" - v tom to totiž celé možná vězí. (02.12.2022)

Úžasně šílená záležitost, u níž člověk místy nechápe, ale ani trochu mu to nevadí. V Království mistra Larse Von Triera je vše dovoleno a ujetosti se v nejmenším meze nekladou. Aspekty jako "Bratříček" stěží snesou papír, pokud ho chcete brát vážně. Právě jedině u podobného projektu si divák uvědomí, o kolik je skandinávská škola napřed. Nerad to srovnávám, ale v obligátní péči domácí provenience by většina detailů vyzněla šíleně trapně, načež by nastal pokorný návrat blíž bezpečné realitě (čest výjimkám, co se o obměnu zaběhnutého aspoň pokoušejí). A dánský seriál, kde je titulní postavou geniálně šílený švédský doktor Helmer (Danskjävlar!), co nesnáší vše související s Dánskem, zase vypovídá o nadhledu lidí. Nebo přinejmenším o jejich smyslu pro humor... S Královstvím to je místy složité, člověk se baví jako u nenáročné zábavy, i když nejednou padne záběr, kde zkrátka stojí za to zpozornět. Stejně tak dialogy jiskří inteligentní hlavou (sebestředný Trier v titulcích cituje i Kierkegaarda) a nastává otázka, jestli to přece jen nebrat více vážně. Mám pocit, že chytrý Trier pochopil, kvůli čemu divák Riget zapíná a ve druhé sérii těžil zjevně ironickou nadsázkou. Tím si mě získal ještě víc, oproti poněkud vážně se branému Twin Peaks, které bude při téhle dánské smršti asi každého evokovat. Jediná škoda, že jsme skončily uprostřed. Fanoušci můžou spřádat teorie, hádat, věštit... a to je asi tak všechno. (11.09.2010)

První série je tím nejlepším, co kdy Trier zplodil, i když to nemá ujasněné, čím to chce vlastně být víc. Ta druhá to sice ujasněné má, ale kromě jedné epizody je to jen vaření z vody, která se ničemu jinému, než zvyšovaní bizarního chování postav nevěnuje. Stranou pak jde jak příběh (ten teda hodně), tak i humor, kterého tam není málo nikdy, ale v posledních dvou dílech značně ochabne. Ale co se postav týče, na paní Drusse a jejího přihlouplého syna nikdy nezapomenu, stejně jako na Bratříčka, to je totiž fakt něco nevídaného. Vůbec si z toho panoptika budu dost postav pamatovat, ale ne všechny v dobrém slova smyslu - třeba na to rádobyfilozofické duo postižených jsem si vůbec nezvykl a jejich účel zde jsem sice pobral, ale rád bych je viděl mluvit i s nějakými dalšími postavami... A jelikož je to od Triera, tak si tu samozřejmě neodpustil svůj narcismus a na konci každé epizody vždycky vyleze před oponu s nějakým tím svým obrovským moudrem... Podrobněji u komentářů k jednotlivým epizodám. Silné 3* (19.07.2022)

Lars von Trier drží diváka pevně ve svých ďábelských rukách a doprovází ho svým světem. Nahlédněte do jeho světa. Divák se dokáže během sledování KRÁLOVSTVÍ dotknou všech Trierovských vizí ve všech obrazech, bude v kontaktu děsivých zvuků (pláč dítěte), napětí, šílenství, zlu, strachu a v panice. V obsahovém záměru a démonických postav. KRÁLOVSTVÍ má perfektně vybudovanou atmosféru! Lars von Trier vyzařuje démony, které má v sobě děsivou formou na filmové plátno. (15.07.2013)

Především je to sranda.Teda sranda alá von.Spůsob jakým Trier baví sebe a všechny ostatní kteří o to alespoň trochu stojí mi stojí za komentář. Celý tenhle projekt není nic jiného než uštěpačná fraška reality šou (a když už nějaký to drámo nebo horo/ro/vání (hlavně čtvrtý díl) -tak je vždy téměř okamžitě smeteno nějakým brutálním frkem) sice s jednoduchou osnovou, ale neskutečně vybroušenými všemi možnými odbočkami a formou která se neomrzí ani po šestsetšedesátýmšestým zkouknutí. (12.08.2011)