Divotvůrkyně

Tak toto musí dostať každého. Pravdivé a poriadne provokatívne osudy malého slepo nemého dievčatka s dokonalými hereckými výkonmi. Intenzívne a (ne)citlivo útočí na divákove city. Každou scénou som musel zatajovať dych a krv mi tuhla v žilách nie od napätie ale od hrôzy či zimomriavky od súcitu a zároveň obdivu. Krásny filmík. 85%. (20.02.2008)

Silné drama popisující, jak se zrakově postižená mladá vychovatelka snaží najít cestu k divoké, frustrované a těžce smyslově postižené Helen. Obě hlavní představitelky předvedly skvělý výkon, ale přesto musím vypíchnout Patty Duke ztvárňující malou Helen. Snímek je černobílý, a tak o to více vyniká boj mezi tvrdohlavostí, houževnatostí, obětavostí, tvrdosti a soucitem. (20.10.2013)

Přesně ta poloha Penna, kterou mám nejraději, drsná romatika. Již zde žongluje na pomezí klišě a sentimentu a vždy včas zbrzdí drsnou scénou. Jeho režijní počiny mě baví stále vice, možná i proto, že žádné dva filmy nemají byť jen podobný námět. Spojuje je jediné, obyčejní lidé se ocitají v mezních situacích. (09.12.2019)

„Poslušnost bez pochopení je slepá“. Nic nevidět, nic neslyšet a napsat o tom knihu – při čtení životních osudů Helen Kellerové se neubráníte němému úžasu. Jako první hluchoslepá vystudovala vysokou školu, načež bylo její jméno po dlouhé roky spojováno s bojem za práva žen, dělníků a … a tak dále, Wikipedie je ostatně přístupna každému. Divotvůrkyně mapuje její „převýchovu“. Za obrovského psychického i fyzického vypětí učitelky Annie Sullivan (více než skvělá Anne Bancroft) se z rozmazleného a zbytkem rodiny jaksi neúčastně tolerovaného divocha stává dítě chápající základní souvislosti světa a především života v něm (závěrečná scéna s kapkou vody vychází také z reality). Teprve druhý režijní počin Arthura Penna (a zároveň jeho třetí zpracování téže látky, po televizní a divadelní adaptaci) je sugestivním snímkem o nesmírném odhodlání a touze zvrátit status quo. Nutil mě klást si neustále otázku, jaké to je. Jaké to je, nemoci vnímat svět okolo sebe zrakem ani sluchem. Nevím, stále nevím a nedokážu si to představit, ale Divotvůrkyně bez sentimentu dokazuje, že i s podobným handicapem lze žít. Jenom přetrpět krušné počáteční chvilky, zde zastoupeny scénami, jež vážně není příjemné sledovat, přestože tušíte, že jinudy cesta nevede. Snad patnáctiminutový „teror“ v jídelně, jehož výsledek může někomu vzhledem k množství vynaloženého úsilí připadat malicherný, nedokážu pro jeho působivost připodobnit k žádné jiné scéně z dříve vzniklého filmu (teprve o čtyři roky později dosáhl podobného „psychicky-deptavého“ efektu Mike Nichols ve Virginii Woolfové). Ve scéně snídaně, mající charakter otevřeného boje, se krásně snoubí Pennova nekonvenční režie, „živá“ kamera Ernesta Caparróse a herecké výkony obou protagonistek (ne, Patty Duke ve skutečností není hluchoslepá). Vědom si faktu, o jak ojedinělý zážitek je připravuji, citlivějším jedincům sledování Divotvůrkyně stejně nemohu doporučit. 85% (17.02.2009)

ARTHUR PENN, DIVOTVŮRKYNĚ (1962). ________ V lásce a ve válce je všechno povoleno. Tohle není válka, slečno. No, láska to není. Zvláštní film. Divotvůrkyně Arthura Penna jakoby pronikala do lidské mysli. Ukazuje její slepé skvrny, jež nám, protože zabrańují jisté věci vidět, naoko dovolují nepodlehnout animálním silám v našich nitrech. Ty síly jsou běsnivé. A tyhle běsi, potřebují hranice. ___ Násilí, agrese, zdravé sobectví, fyzická síla, donucení, zkrocení, válka, obležení, neústupnost. To jsou hlavní „ženské“ zbraně v rukou polo-slepé, drsné učitelky, s níž se život nemazlil. Kašle na to, co Bůh nechtěl, chce-li to ona sama! (Anne Bacroft!). Zvlášť když se snaží vyprostit z bezedna z(a)tracenou lidskou duši. (17.08.2008)