Divotvůrkyně

Silný, dechberoucí zážitek... Arthur Penn patřil ke stejné tvůrčí generaci jako John Frankenheimer nebo Sidney Lumet, tedy americkým režisérům, kteří v 50. letech získavali cenné zkušenosti u studiových TV inscenací a jejich následné kino filmy se poté vymykaly svým pojetím. Televizní režiséři si mj. nemohli dovolit, aby se jejich divák byť jen na půl minuty začal nudit, jelikož právě nesedí v uzavřeném kinosálu, ale doma u malého přijímače, kde může záhy přepnout na druhý program, vstát a odejít od televize nebo ji vypnout... a v případě Divotvůrkyně je televizní škola pana režiséra hodně znát, vůbec jsem se od toho nedokázal pohnout! I mnohé dlouhé scény z jedné místnosti dokážou napínat za pochodu tolika různých silných emocí. Režisér Penn, zvyklý dříve točit pro tu malou obrazovku, se výrazně přibližuje s kamerou k postavám na scéně a jejím obličejům, čímž (i díky špičkovým hereckým výkonům) umožňuje divákovi ještě intenzivněji pronikat až do intimní psychiky postav v mezní situaci. Psychický (nejednou i fyzický) souboj mezi hluchoslepou dívkou a její vychovatelkou probíhá často v nepříjemně vypjaté náladě, slušně se mnou v nejedné scéně zamával, ale zároveň přirozeně spěje k nejedné pozitivně silné scéně nebo je občas nečekaně odlehčen vtipnou hláškou. Dlouhou dobu proti sobě stojí dva rozdílné přístupy starších rodičů a mladší (cizí) vychovatelky: pochopitelná, byť bezmezná tolerance vs. účinná, ale radikálně drsná výchova. Výsledek této výchovy spějící k vybudování silného vzájemného vztahu i dalším pokrokům na mě působil minimálně stejně obdivuhodně, jako celkové zpracování i velmi silné výkony obou hereček.  [95%] (05.08.2024)

Životný príbeh Helen Kellerovej je nepochybne obdivuhodný a má veľký výchovný význam pre ľudí v obdobnej situácii. Nemôžem však tento príbeh a jeho význam zahrnúť do hodnotenia filmu. Pri ňom ostáva obdivuhodným iba výkon Anne Bancroftovej a s prižmúrením oka aj výkon Patty Duke. Ale to, čo predvádzajú obaja rodičia ma dosť znechutilo. Mohol to byť vynikajúci film. (20.07.2009)

Opravdu úchvatný film o mladičké Helen Kellerové, slepé a hluchoněmé dívce od dětských let, které hrozí, že bude poslána do ústavu pro mentálně postižené. Její neschopnost komunikovat s okolím ji činí velice divokou a otrávenou životem. Její rodiče v zoufalství hledají pomoc v Perkinsově ústavu, který jim posílá napůl slepou vychovatelku Annu Sulivovanou, ve skvělém podání Anny Benkcoftové. Přes velké potíže a vzájemnou úvodní nesnášenlivost ji postupně učí komunikovat s okolím. Tento film má výjimečně optimistický konec, což se tak trochu vymyká ostatním velkým Pennovým dílům. Tento emoční ilm určitě zanechá nesmazatelnou stopu v mysli každého diváka. Něco mezi čtyřmi a pěti hvězdami. (14.03.2008)

Once I knew only darkness and stillness... my life was without past or future... but a little word from the fingers of another fell into my hand that clutched at emptiness, and my heart leaped to the rapture of living. (H. Keller) Život Helen Kellerové je pro mě fascinující ve všech ohledech. Obdivuji ji za to, jak se se svým hendikepem dokázala vypořádat a čeho všeho v životě dosáhla. V případě filmového zpracování jsem se trochu bála ztvárnění právě hluchoslepé mladé slečny, ale Patty Duke mi vyrazila dech. Chvílemi se mi ani nechtělo věřit, že tohle děvče všechno vidí a slyší. Klobouk dolů! Hltala jsem snad každou scénu, vyzdvihnout ale určitě můžu "souboj" v jídelně, při kterém jsem ani nedýchala, a závěrečnou scénu s pumpou, jež mi vehnala slzy do očí. Ještě aby ne, bylo to perfektní vyústění celého zdánlivě marného snažení Annie Sullivan. Má očekávání byla velká, tomuto snímku se ale povedlo je předčit. (04.11.2019)

Můj bývalý kamarád (dokud jsem mu nepůjčil peníze, které nevrátil) Vlastimil Balvín, zvaný Bahňous, měl dceru v předškolním věku (školního se nedožila), která na tom byla zřejmě ještě hůř něž Helena. Psal jsem dopisy institutům do celého světa, zda by mohly pomoci. Léčitel Jindřich Paseka ze Svratoucha tvrdil, že se nemá čeho zachytit, s čím se spojit, na čem stavět. Heleně něco zůstalo, něco z období před nemocí, pár pojmů a významů, na které se dalo navázat. Jedním z nich byla VODA, prvek ohraničující začátek a konec naší civilizace. Přítomnost další citlivé duše (léčitele) jako katalyzátoru, je zde samozřejmě nezbytná. Pozn.: "Stolovací scéna", ve které padla je dvě slova (good girl), byla fyzicky i psychicky náročná nejen pro herečky, ale zřejmě i diváky. Sám jsem si musel dát čtvrthodinovou pauzu.... Po odvou letech jsem viděl film znovu, tentokrát se mi všechno přehlušil pohled na fyzický "souboj dvou vůlí". (24.04.2018)