Divotvůrkyně

„Poslušnost bez pochopení je slepá“. Nic nevidět, nic neslyšet a napsat o tom knihu – při čtení životních osudů Helen Kellerové se neubráníte němému úžasu. Jako první hluchoslepá vystudovala vysokou školu, načež bylo její jméno po dlouhé roky spojováno s bojem za práva žen, dělníků a … a tak dále, Wikipedie je ostatně přístupna každému. Divotvůrkyně mapuje její „převýchovu“. Za obrovského psychického i fyzického vypětí učitelky Annie Sullivan (více než skvělá Anne Bancroft) se z rozmazleného a zbytkem rodiny jaksi neúčastně tolerovaného divocha stává dítě chápající základní souvislosti světa a především života v něm (závěrečná scéna s kapkou vody vychází také z reality). Teprve druhý režijní počin Arthura Penna (a zároveň jeho třetí zpracování téže látky, po televizní a divadelní adaptaci) je sugestivním snímkem o nesmírném odhodlání a touze zvrátit status quo. Nutil mě klást si neustále otázku, jaké to je. Jaké to je, nemoci vnímat svět okolo sebe zrakem ani sluchem. Nevím, stále nevím a nedokážu si to představit, ale Divotvůrkyně bez sentimentu dokazuje, že i s podobným handicapem lze žít. Jenom přetrpět krušné počáteční chvilky, zde zastoupeny scénami, jež vážně není příjemné sledovat, přestože tušíte, že jinudy cesta nevede. Snad patnáctiminutový „teror“ v jídelně, jehož výsledek může někomu vzhledem k množství vynaloženého úsilí připadat malicherný, nedokážu pro jeho působivost připodobnit k žádné jiné scéně z dříve vzniklého filmu (teprve o čtyři roky později dosáhl podobného „psychicky-deptavého“ efektu Mike Nichols ve Virginii Woolfové). Ve scéně snídaně, mající charakter otevřeného boje, se krásně snoubí Pennova nekonvenční režie, „živá“ kamera Ernesta Caparróse a herecké výkony obou protagonistek (ne, Patty Duke ve skutečností není hluchoslepá). Vědom si faktu, o jak ojedinělý zážitek je připravuji, citlivějším jedincům sledování Divotvůrkyně stejně nemohu doporučit. 85% (17.02.2009)

,,HORŠIE NEŽ BYŤ SLEPÝ, JE VIDIEŤ A NEMAŤ VÍZIU" (Hellen Keller) __ Pred pozretím tohoto filmu som vôbec netušil kto to bola Hellen Kellerová, no teraz keď som si prečítal Matty-ho komentár, ale i iných a internetové zdroje tak ostávam v ,,nemom" úžase. Na tretí deň od pozretia mám stále nutkanie čosi o tomto filme napísať (i keď pochybujem, že sa mi podarí správne vystihnuť všetky pocity), nakoľko ma zaujal v úplne inom smere ako to poväčšine o 5* filmov býva a som z neho stále natoľko ohromený, že mi nejde naň nemyslieť a táto skutočnosť vyčarila aj poslednú hviezdičku, pretože pri rozhodovaní medzi 4* alebo 5* som bol istú chvíľu na pochybách. Stále ma prenasleduje desivá predstava pre zdravých ľudí nepochopiteľného Helleninho života - byť od raného detstva slepý a tak nemať možnosť nijako spoznať svet vôkol seba (pri záverečnej scéne ma napadlo, aké hrozné je nevedieť o dni a noci) a ešte byť aj nemým a hluchým. Snáď najhorší spôsob ľudského života pri ktorom by som ja osobne radšej volil smrť (ak by som ju samozrejme poznal a vedel, že som tvor smrteľný) alebo by som to žiadal od svojich príbuzných ak by som na to prišiel. A to sa Hellen dožila uctihodného veku 87 rokov! Ešte niečo málo o filme samotnom. Obidve hlavné predstaviteľky excelujú, dokonca by som povedal, že Patty Duke je o niečo lepšia ako Anne Bancroft a žasol som aký flexibilný život vie takto postihnutý človek viesť. Rozmýšľam tiež nad tým, čo všetko išlo z námetu vyťažiť ale myslím, že to bolo dostatočné. Občas som však nevedel prehltnúť postoje a názory Helleniných rodičov, jednak rozmaznávanie dcéry a potom keď už jej správanie nevedia vydržať volili by radšej ústav. Najlepšie mi prišli predovšetkým dve scény, keď Annie učí Hellen jesť lyžicou a potom záver kedy spoznáva vodu. Neobvyklý, vlastne šťastný koniec vo výsledku nie je naškodu. Stále mi ten film neschádza z mysle ani jeho príznačný názov. Kto bola vlastne divotvorkyňa, Annie že naučila nemé dievča kontaktovať sa s okolím, či Hellen a to, čo napriek postihnutiu dokázala za život vykonať? (26.08.2009)

Malá Helen přišla po zánětu mozkových blan o zrak i sluch. Rodiče ji milují, snaží se ji chránit, jenže s ní nedokáží komunikovat, nevědí si rady. Helen roste, stává se nezvladatelnou, chová se jako divoké zvířátko, navíc její okolí se domnívá, že je mentálně postižená. Až teprve mladá vychovatelka Annie po urputném boji, řekla bych na samé hranici psychických sil a fyzického vyčerpání, si k Helen nachází cestu, objevuje její inteligenci a učí ji významu slov pomocí prstové abecedy. Herecké kreace Anne Bancroft a Patty Duke jsou dech beroucí, obdivuhodné, prostě mimořádné.. (21.08.2019)

Slyš, prozři. Opakuj po mně. Uklidni, vnímej. Potřeby svého těla. Vzpurná Večernice v noční košilce. Budu tvou lucernou pod černou oblohou. Tvými kroky. Za poznáním, pochopením podstatných jmen, zapomenutých světel zhasnutého světa. K přijetí ticha bílé hůlky, abys neztratila smysl ukázat se, "říci" (s) citem. O kapku člověka. (02.06.2023)

Divotvůrkyně na mě zapůsobila tak intenzivně, že jsem už v průběhu děje byl pevně rozhodnut o tom, že film ihned po skončení poputuje do mé TOP 10 (i když dát sbohem Misery nebylo zrovna jednoduché). Neopakovatelný zážitek nedokázal překrýt ani dosti nepovedený dabing ze stanice MGM, který byl na začátku hodně k smíchu. Divotvůrkyně stojí především na brilantním scénáři a dvou velkolepých hereckých výkonech, u nichž Akademie s oscarovými soškami určitě nezapochybovala - výkon, který obě herečky předvádějí má určitě pevné místo na hollywoodském Olympu. Film je velmi dobře vystavěn, každá scéna se rozvíjí zcela přirozeně a velmi soudržný tvar neohrozí žádné skoky a oslí můstky, které jsou tak časté u životopisných filmů. Zde jde vlastně o soustředění na jediné - snahu mladé poloslepé vychovatelky objevit ve své nezvladatelné polozvířecí svěřeňkyni zárodek inteligence a "zasít" do ní pochopení, co je slovo - tedy podmínku k možnosti užívat jazyk. O nic víc ve filmu nejde a to je jeho obrovská síla. Film nabízí vlastně jen počátek, první a nejdůležitější krok a ten sleduje tak důkladně, že se až tají dech. Zápolení učitelky s agresivní žačkou, kde se obě uchylují k neústupné agresivitě je natočeno velmi intenzivním a působivým dojmem a hlavně dlouhá scéna z jídelny, která trvala snad přes deset minut se stává velmi silným symbolem trpělivosti a neústupnosti a působí téměř fyzickým dojmem. Velmi zajímavý je i vstup prvků modernismu v podobě útržkovitých flashbacků probíhajících ve víceexpozicích, v nichž je náznakově odhalováno velmi drsné hrdinčino dětství, který filmu dodává velmi temné pozadí. Divotvůrkyně nemá slabého místa, od počátku útočí nesmlouvavými scénami, cynickým humorem, hlubokými a krásnými dialogy a když se ke konci blíží film spíše k beznaději, to, co přijde v posledních minutách je obrovským zadostiučiněním nejen pro postavy, ale pro diváka. Já se slzám neubránil a ani nevím, jestli jsem tento typ emoce u filmu někdy zažil. Všem přeji, aby měli tento klenot příležitost shlédnout a vyzdvihnout ho z propadliště někdy nespravedlivých dějin. (25.03.2012)