Vlak

VLAK (1965) Johna Frankenheimera patří ke slabším filmům nejvíce uspokojivé dekády v dlouhé kariéře režiséra, Paula Greengrasse své generace. Frankenheimerovým filmům nechybělo zdánlivě nic – velké dramatické a přitom současné látky, společenská angažovanost, velká herecká jména, progresivní styl, kterým J.F. „prodloužil“ své televizní počátky [hlavním cílem je rychle zaujmout, odtud „hlasité“, rychle vyprávěné filmy s výraznými stylistickými efekty typu velkých, rétorických detailů tváří, ostrých úhlů a zoomů] –, ale s odstupem času jeho filmy stárnou společně se svými tématy (platí to i o MANDŽUSKÉM KANDIDÁTOVI, fascinujícím reliktu studené války, mixu paranoii a kabaretu) i oním módním, nadupaným stylem. Frankenheimer byl nezralým, trochu snobským auteurem, který se soustředil více na okamžitý efekt (téma, styl, napětí), než aby látce vtisknul osobitou vnímavost a povýšil ji tak na víc než technicky zručnou sumu ambiciózního námětu a dobrých herců. VLAK se natolik soustředí na ústřední otázku [co je důležitější: umění nebo lidské životy?], že výsledkem je příliš dlouhý, málo napínavý film s nahrubo vytesanými charaktery, redukovanými na svůj postoj. Z toho pramení bizarní závěrečná konfrontace mezi hrdinou a padouchem, v němž samopal v ruce okázale kulhajícího a plebejského Burta Lancastera je více než verbální patos nacistického milovníka umění – o polopatické juxtapozici mrtvých těl a beden se vzácnými obrazy nemluvě. (05.02.2008)

Frankenheimer měl zatraceně velký koule. Zdvojnásobení rozpočtu, žádné triky a klíčová eye candy scéna na jeden jediný pokus. Atraktivní motiv záchrany francouzského národního dědictví není ani zbytečně vystaven do popředí, ani natolik upozaděn, abyste na něj v půlce filmu pod smrští explozí a nadupaných honiček zapomněli. Škoda, že pro dnešního diváka ty odbojářské eskapády se záměnou lokalit a uvědomělá kurátorka se zálibou ve zbytečném, čti pochopitelném, moralizování znamenají spíše přibrzdění dobře namazaného stroje, než emoční uspokojení ze spolupráce a prohlednutí francouzských hrdinů. Ubíhající minuty konce okupace, černý kafe, cigára, kolomaz a uvědomělý pohled Burta Lancastera. Škoda té závěrečné konfrontace hodnot umění x lidský život, u které se tlačí na pilu více, než by bylo zdrávo. (16.02.2009)

V žánru válečných odbojových dramat je Vlak docela milníkem. John Frankenheimer vystavěl silný sled pohyblivých obrázků opírajících se o magii černobílého obrazu, esoteriku chlapských tváří a okouzlení zašlými časy parní železnice. Ta kombinace má sílu a vede snímek po hmatníku železničních pražců se skutečnou virtuozitou, snad jen ta přepálená stopáž tenhle koncert páry, mouru a potu tak trochu kazí. Souboj dvou zcela odlišných charakterů přesně zapadá do zažitých kolektivních představ o konci války na západní frontě - místo vyhlazovacích táborů a hromad mrtvých téměř konverzační drama mezi charismatickým odbojářem a zvrhle kultivovaným nacistickým milovníkem umění...příznačně filmové zjednodušení... (27.04.2010)

Jeden ze 100 nejlepších válečných filmů (z doby po r. 1900) - 100 Greatest Post 1900 War Movies http://www.csfd.cz/uzivatel/136528-rhk/. Netradiční "železniční" válečný film z okupované Francie. Vzpomínám si ještě s podobnou tématikou jen na Von Ryanův Expres a Ostře sledované vlaky, ale možná jich bylo i více. Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=6Jxi96lXdGU (09.07.2010)

Prvotriedne filmárske remeslo, ktoré mi svojou precíznosťou (a tematickým spojením) pripomenulo Singerovu Valkýru. Strhujúci thriller, ktorý je vďaka chytrému scenáru o krok pred divákom, parádne graduje v napätí, nešetrí na početných a na svoju dobu efektných explóziách, a hlavne disponuje luxusne napísaným i zahraným záporákom Scofieldom. Nekompromisnosť a nacistické povýšenectvo sa u neho stretávajú so slabosťou pre umenie, konkrétne pre obrazy, ktoré chce vlakom previesť z Paríža do Nemecka, a ktoré – jeho slovami – “kus mäsa” v podaní ľudového hrdinu Lancastera nemôže doceniť, takže ani nevie za čo bojuje. John Woo musí tento film milovať. Piata hviezda uniká iba o chlp. (19.02.2011)