Hadí vejce

Bergman skáče mezi žánry a je mu úplně jedno, jaký si vybere. Pokaždé ho zfilmuje takovým způsobem, že mě jde brada dolů. V Hadím vejci si odskočil do Německa roku 1923, tedy poválečné krize a vrcholícího fašizmu. Dokáže vystihnout takovou atmosféru, která dnešním tvůrcům naprosto chybí. Příběh začíná příjezdem Abela do Berlína, aby navštívil svého bratra, kterého najde s prostřelenou hlavou. Sebevražda. Vyšetřující inspektor ho obeznamuje s dalšími vraždami, které se během pár dnů staly a vypadá to, že podezřívá Abela. A možná jen kvůli tomu, že je Žid. Abel vyhledá bývalou ženu svého bratra Manuelu, ke které se nastěhuje. Je alkoholik a potřebuje mít pořád nějakou láhev po ruce. Vzrůstá v něm nenávist vůči celému zřízení a začíná pracovat v místním archívu, kde se nakonec dozvídá děsivou pravdu......Snímek oplývá nádhernou kamerou a sytými barvami, to je úplná nádhera! Obsazení Davida Carradineho do role Abela mě hodně překvapilo, zároveň ale i nadchlo, nečekal jsem, že zahraje takhle přesvědčivě. Liv Ullmann mě opět dostala a roli Manuely jsem sledoval s velkým zaujetím. Neznám podobnou herečku, navíc tak zvláštním způsobem melancholicky krásnou. Některé výjevy jsou dost brutální, v hlavě mě určitě zůstane úvodní scéna sebevraždy bratra Abela, potom záběry z márnice, dále scéna v bordelu, kde jsou sjetý kurvy i zákazníci a šňupou koks, Abelovo delirium na policejní stanici, nebo pokusy na lidech, které promítá Abelovi ředitel archívu. Těch scén je tam mraky, Bergman prostě umí! Význam slova Hadí vejce je vysvětlen v úplném závěru. BOMBA!! Produkce opět Dino de Laurentiis. (06.08.2019)

Z filmu jsem cítila velkou úzkost a strach. Hlavní hrdina dělá často nesmyslné věci, jako by se snažil udržet se při smyslech, když všichni jeho blízcí kolem něj se ztrácejí nebo upadají v malomyslnost. Když přichází o všechny své jistoty a pravdy. Film natočil Bergman v neradostné době svého zatčení, obvinění z daňových úniků a německého exilu. (22.06.2010)

Perfektní biják! Hadí vejce je už 19. Bergmanovým filmem, který jsem viděl a ač jsem víckrát nabyl v minulosti dojem, že od jisté doby začal Bergman točit filmy na jedno brdo, naštěstí jsem byl už několikrát při návštěvě jeho tvorby vyveden z omylu. Zde situoval Bergman děj do meziválečného Německa a v dobovém prostředí si náramně vyhrál s atmosférou plnou deprese, paranoie i tajemna. Znovu vybrousil a vypiloval nezaměnitelný styl, tentokrát přecházející od bergmanovsky pomalých scén s důrazem na psychologii až do lehce béčkového násilí a akce, pravidelně i s odlehčeným doprovodem kabaretních popěvků a melodií... a vše mu skvěle včetně napětí a hereckých výkonů funguje a strhne diváka v pravou chvíli. Pro Davida Carradina šlo snad o životní výkon, i s ohledem na to, jakou proměnu hlavní postavy ke skepse, akoholismu až totálnímu šílenství rozehrál. Víc než on a standardně výborná Liv Ullman (i v nestandardních kostýmech) mě však ještě víc nadchl Gert Fröbe, který si po mnoha záporácích tady s přehledem střihl důmyslného inspektora z kladné strany zákona. Mysteriózní zápletka v pozadí spočátku evokuje klasickou krimi, o to víc mě dostalo šokující závěrečné vyústění, ve kterém Bergman působivě propojil fiktivní žánrový příběh s odkazem na další zásadní dějiny 20. století a ještě si dovolil v pozici postavy zapáleného doktora zaujmout tak zneklidňující kontroverzní postoj k problému, v rovině sebeobětování pro vědecký přínos a budoucnost. Částečně otevřený závěr mi zde vůbec nevadí, protože s vědomím, co se asi teď hlavní postavě může přihodit, je to skvostně úderná mysteriózní tečka. [90%] (30.06.2023)

I v případě velkých tvůrců platí, že ani u nich není vždy posvícení pravidlem. Vybočení ze švédských vazeb vzalo nejen Bergmanovi, ale i Ullmannové podstatný kus jejich původnosti a viditelně je přiblížilo mezinárodnímu komerčnímu standardu. Je zřejmé, že Bergman natočil řadu přesvědčivějších a hlubších děl. Abych však svůj relativní odstup nepřehnal, dodávám, že ve filmografii průměrnějších režisérů by i toto dílo patřilo k jejich lepší, ne-li špičkové části. Německý půdorys i název naznačují to, co je pro německou levicovou demokratickou uměleckou scénu minulého století typické: hledání a nacházení hnědého moru již v počátcích výmarské demokracie, v romantických patologiích neuspokojených imperiálních aspirací, v tom, co ještě 25-40 let po válce tvořilo důležitou součást reflexe nacistických hrůz nejen v německé kultuře (srv. např. Brynychova díla ... A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH či ještě démoničtější, úrovní zpracování JEDU blízkou JÁ, SPRAVEDLNOST). Stejně tak v tomto ohledu obstojí i Liv Ullmannová. Přísnost, uplatňovaná kriterialitou vrcholů Bergmanova díla, je tu tedy na místě, nemělo by to však být jediné, vševyčerpávající kriterion pro hloubkové, k podstatě jdoucí posuzování kvality tohoto atypického díla velkého Skandinávce. (28.08.2011)