Síla psa

Klíčové slovo: Kalokagatheia. *** Fatálně uhrančivá a přesvědčivá kamera zprostředkuje fyzično a tělesnost a dynamiku ať už krajiny nebo práce či vztahů a emocí a zpředmětňuje pocity, vjemy, prožitky, skrze něž a jedině skrze něž se tu vypráví křišťálově ryzí, anticky jednoduchý a právě tak neřešitelný příběh konfliktu bratrské žárlivosti a synovské lásky, který nedovolí, aby se mezi dvěma výjimečně citlivými a inteligentními muži rozvinul hlubší vztah, protože je beztak částečně projevem slabosti prvního ze ztráty přítele a mistra (a jen možná i milence) a protože právě tu slabost musí druhý v roli zdánlivě slabšího využít a kousnout ze zálohy, věří-li, že je jeho první povinností chránit svou matku, byť tím jde alespoň částečně proti své vlastní přirozenosti a inklinacím. (Je to tedy ještě spíš power of the underdog.) *** Přestože se tu ale obětuje něco výjimečného a zušlechtěného pro něco profánního a prostředního, zároveň je tu každé jablko někudy červivé, a tím odsouzené minout se s ideálem - ať už je tím červem skrytého užírání se ztráta nebo planá naděje, smysl pro povinnost nebo zahořklost či vzdor, talent nebo neschopnost, dobré nebo zatvrzelé srdce, byť nikdo vlastně nemá zlý úmysl - a je tedy nemožné se v nedobrovolném spolužití vyhnout krizi nebo alespoň zabránit tomu, že vyústí v tragédii... nelze z ní vyjít správně a nelze ani rozhodnout, co je dílem osudu a v čem postavy doběhly jejich vlastní nedostatky a slabiny, protože to spolu ve zpětnovazebné smyčce nedělitelně, provázaně souvisí. *** Mistrně je film protkán ústrojnými odkazy do antiky, ať už jde o dramatický oblouk příběhu nebo o náznaky milostných, ač ne nutně homosexuálních náklonností mezi výjimečnými muži jakožto nositeli vyšší kultury, zjemnělé vnímavosti, ale i v principu kalokagatheia - tíhnutí k zušlechtěnosti těla i ducha a k dobru jako nezbytné podmínce pro hlubší chápání skutečné krásy. V principu, jehož vrcholné dosažení je zde postavám, jež pro něj mají cit, tragicky odepřeno. *** Fantastická je tu i hudební složka a celek je prostě omamný. Vizuálně nejvíce strhující film za hodně dlouho a se silným a umně vyprávěným příběhem, který zvolna zákonitě spěje do neodvratitelného finále. *** Tam, kde si dnes filmy hrají na atmosféru podle osvědčené kuchařky, ji tenhle emanuje úplně přirozeně a osobitě. Ari Wegner je vzácně nadaná kameramanka. Ty kopce, stáda tekoucí po hřebenech, ty koně, ty tisíce mikro-duh na srsti ryzáka, chvění jeho kůže pod dotekem mouchy, nenápadné hrátky s perspektivou, s rámováním, snímáním pohybu, doteků, vůní, pachů, tepla či chladu si budu pamatovat velice, velice dlouho a nevidím tenhle snímek naposled. *~ (05.02.2022)

Film, ve kterém se na sebe hlavní protagonisté v různých hereckých pozicích a skoro celou dobu potutelně dívají, hudba podporuje celkovou tenzi a jakési neviditelné pnutí a kameraman válí zabíráním panoramat Montany. Mohlo se toho dít hodně, ale nakonec se neudálo vlastně vůbec nic. Nedobře uplácaný film režisérky, která zřejmě chtěla zopakovat křehkost a poetiku z Piana, ale zakomponovat to do drsné westernovské výpravy nefunguje. Oscara nechápu, věřím, že nejeden divák usnul. Skoro se to povedlo i mne. (19.04.2022)

Bleeeh...Oscary sú už fakt len politika. Je to dobrý film, s remeselnou réžiou a dobrými hereckými výkonmi. Ale ako sa v poslednej dobe včesáva stream do plnohodnotného kina, je na zvratky. Ak majú TV filmy svoje ocenenia ( Glóby, Emmy ) tak nech sa páči. Nechcem tvrdiť, že filmu by sa nehodilo v kinosále ( už je to len milimetrová línia medzi filmami s kín a TV ), tož ale dajme už konečne šancu veciam, ktoré si to zaslúžia ( som rád, že DUNA sfúkla 6 Oscarových sošiek , aj keď sa tiež musela kvôli...proste priživiť na streame ). (17.04.2022)

Síla psa je poctivé slow burn drama, které prostřednictvím několika postav zvládne chytře i nenásilně vypovídat o širokém spektru témat. V kombinaci se skvělými herci a opojným vizuálem není pochyb o tom, že se jedná o jeden z filmů roku. Více zde. (11.12.2021)

The Power of the Dog nie je zlý film. Campion citlivo a tajne (len tak medzi nami divákmi...wink, wink) rozohráva emocionálnu hru, ktorej hlavným účelom je predostrieť, ukázať a naznačiť v postavách niečo, čo by sme do nich za iných okolností nepovedali. Táto premisa funguje. Greenwoodova hudba je vťahujúca. Prostredie Austrálie zase dychberúce. A postavy sú zase presne zadefinované vo svojich charakteroch. Finále je dokonca veľmi pôsobivé (ak teda zachytíte všetky tie wink, wink od režisérky). Ale aj napriek tomu tomu chýba silnejší a razantnejší dôraz na...vlastne na čokoľvek. Ono je to tak veľmi nekonfliktné, že sa človek v tej náznakovosti utápa. Nie stráca, ale utápa. A v tomto smere je to nepríjemne vyčerpávajúce. Hlavne, keď vezmeme do úvahy, že postavy sú síce fajn zahrané aj znázornené, ale prečo by sme mali v sebe riešiť podobné príbehy a sledovať podobné postavy, keď stačí ísť do Gajar a spýtať sa akejkoľvek ženy, aký to mala vlastne deň a dostaneme podobný príbeh z prvej ruky? To, že vieme uchopiť motivácie a presne ich viesť k divákovi je skvelé. Ale vo finále je to film, ktorý je práve kvôli tej nejednoznačnosti a bez pamätnej scény odsúdený zapadnúť do zabudnutia. Nie je zlý. Len sa hrá s pomerne jednoduchou schémou a svojim prevedením ju posúva akože niekam vyššie. Ale tie skutočné emócie...tam v konečnom dôsledku nie sú. Aspoň u mňa neboli. (21.01.2022)