Kde je moje tělo?

Kdo by to byl řekl, že tenhle nenápadný nezávislý artový francouzský animák, který se krom festivalů téměř nikde nezjevil, zapíše do zlaté síně slávy evropského animovaného filmu? Není se taky čemu divit, protože Kde je moje tělo? je impozantní odyseou skrze lidské smysly a vjemy, která vás okamžitě uchvátí nejenom svým intuitivním pojetím, intenzivním fázováním napětí, ale i reminiscenčními intermezzy, které slouží jako introspekce do nitra hlavního hrdiny. Celková tvůrčí vize a námět Jérémyho Clapina je geniální explozí kreativity. Fascinující hudební doprovod Dana Levyho vás doslova posílá do jiné dimenze a atakuje vaše nejniternější smysly. Ve výsledku však mohu říct jen toto: poddejte se, zvuk ohulte na absolutní maximum a tenhle animák vás přivede do nepopsatelnýho tranzu, z něhož není návratu. Kolem a kolem jde o neskutečně omamný zážitek, který nemá v pomyslném rámci subžánru haptických thrillerů či transcendentálních filmů sebemenší obdoby, a který ve vás bude doznívat ještě dlouho poté. Nemám slov. Doporučuji všema dvaceti. Za tenhle dechberoucí masterpiece by se jednoduše nestyděl ani legendární filmový kouzelník Hayao Miyazaki........ VERDIKT: milník ve vnímání animovaného žánru, jeden z nejlepších počinů za rok 2019. Pecka nejextrémnějšího kalibru. (06.12.2019)

Pôsobivo spracovaný príbeh z bežného života, ktorý sa vyznačuje svojou originalitou, vynikajúcou hudobnou stránkou a skľučujúcou atmosférou. Na plný počet mi osobne chýbalo viac z príbehu chlapca a menej chodiacej ruky, čím by sa mi zrejme dostalo viacero odpovedí na moje otázky. Rozumiem, že sa tvorcovia snažili nechať veľký priestor na fantáziu diváka, ale v prípade I Lost My Body by som veľmi docenil viac uzavretý koniec. To je však len môj osobitný pohľad na vec a keby som snímku sledoval v inom rozpoložení, možno by mi takáto poloha viac sadla. Ťažko povedať. V každom prípade ide o mimoriadne zaujímavú animovanú drámu, ktorú môžem každému odporučiť. (22.12.2019)

Že Kde je mé tělo? nebostalo oscara kvůli Toy Story 4 je ohavný zločin, Jérémy Clapin zachytil dospívání a první lásky z velmi nečekané perspektivy s dechberoucí poetičností. Navíc je to jeho celovečerní debut, tak můžeme doufat že i v dalších dílech vrátí francouzskému animovanému filmu jeho už poněkud zašlou slávu.. (30.03.2020)

Poměrně zajímavý surrealistický francouzský milostný příběh prezentující se coby animovaný film, který jako první vyhrál hlavní cenu v Critic's Week v Cannes. Snímek je svým rozkvětem a pohádkovostí nemálo podobný snímku stejných autorů 'Amélie z Montmartru' (2001). Tentokrát tu na jedné straně máme příběh oddělené ruky snažící se vrátit domů a na straně druhé osud chlapce Naoufela pocházejícího z Afriky, kterému vlivem automobilové nehody zemřou rodiče a živí se jako rozvozce pizzy. Zdánlivě nesourodé dějové linky jsou však překvapivě ve svých výpovědích plně harmonizující. Samotná ruka se snaží přežít v drsné realitě všedních dnů se všemi svými nástrahy a chlapec se snaží naopak přetrvat a vzejít do přízně dívky, do které se zamiloval, a však určitý ostych mu nedovolí to dát přímo najevo. Je to film, který mísí hororové prvky s prvky milostného milosrdenství. Je to film plný filozofie a životního očekávání. A do třetice je to film plného pocitu strachu nad ztrátou určitosti, kterou svou cestou životního údělu Naoufel získá. Příběh se liší stylem, tónem a dokonce i žánrem, ale ve svém smyslu je sepsán tak, že se vše vzájemně dokonale doplňuje. Ve svém artovém pojetí je snímek krapet složitější. Ve jádru má však ohromnou sílu představivosti života jednotlivců pocházejících odjinud a myšlenkové přizpůsobení místních lidí k takovému jednotlivci. Snímek je tedy v jádru věci politickým moralyzačním aspektem, avšak nenásilně uchopitelný. A tak u6 záleží jen na samotném divákovi, jak už s touto poutavou jedinečností naloží. (12.02.2020)

Kde je moje tělo? je vskutku povšimnutíhodný snímek, jenž zaujme diváka netradičním, syrově melancholickým námětem. Ruka hledá svého "pána", zatímco "pán" má životní krizi a zároveň zažívá hluboké city vůči knihovnici. Za zvuků podmanivé hudební stránky se odehrává místy až bizarní sled událostí, které vedou až k (ne)uspokojivému konci. Osobně jsem měl problém se identifikovat s postavou Naoufela, který se kvůli své dětské nerozvážnosti a později dospělácké nepozornosti dostal do prekérní situace (takřka vlastní vinou) - z mé strany jde možná o příkrý soud nad hlavním hrdinou, ale prostě mi to tak přišlo. Nicméně to nic nemění na tom, že jde o solidně natočený kousek, který si zaslouží diváckou pozornost. (05.02.2020)