Můj nepřítel

Novela Barryho Longyeara vyvolala svého času velký zájem scifistických fanoušků, a bylo tedy jen otázkou času, kdy se někdo chopí filmových práv. Neučinila tak kupodivu žádná z velkých amerických filmových společností, ale Bavariafilm, který si najal režiséra Petersena, známého adaptací Nekonečného příběhu.. Nicméně je pravda, že děj povídky upravil směrem k "hollywoodštině" a jak režijní styl, tak scénář odpovídá tomu, na co jsme zvyklí od amerických blockbusterů. Na druhou stranu se to projevilo naštěstí i ve výpravě a rozpočtu, takže snímek nevypadá lacině a za zmínku stojí především vynikající práce maskérů. Podobu mimozemšťana vytvořil Chris Wallas. Jeho inteligentní ještěr opravdu žije, vyjadřuje emoce, něhu, veselí, smutek i lhostejnost. Mimozemšťana si zahrál Louis Gossett Jr., a to velmi zdařile. Povedlo se mu strefit podobu "Draka" tak, že je možné mu věřit mimozemský původ. Petersen naštěstí převzal z novely to hlavní, tzn. ušlechtilou myšlenku soužití naprosto odlišných bytostí a jejich spolupráce. Na druhou stranu, některé přidané motivy hodně zavání nelogičností a ředí původní výbornou literární předlohu. Motiv kosmických pirátů pochopitelně u Longyera chybí, natož aby tito piráti, kteří zajisté disponují špičkovou technologií, potřebovali mimozemské otroky pro práci v dolech. Podobných pitomostí se ve filmové podobě pár najde, takže vysoké hodnocení není na místě, přesto v polovině 80. let šlo o nadstandartní sci-fi snímek, který je dnes neprávem pozapomenutý. Celkový dojem: 60 %. (10.01.2008)

Ocenění - Academy of Science Fiction, Fantasy & Horror Films - Saturn ´86 (USA): Nominace na ceny pro nejlepšího herce (Louis Gossett Jr.), za nejlepší masky a za nejlepší sci-fi. Scénář : Edward Khmara. Kamera : Tony Imi. Hudba : Maurice Jarre. Hrají : Dennis Quaid ( Willis Davidge ) a nebo Louis Gossett Jr. ( Jeriba "Jerry" Shigan ) (27.04.2011)

Největší přátelství se občas zrodí z nenávisti.. Petersenova nostalgická sci-fi vzpomínka plná lidskosti a s postupně měnící se kategorizací dobra a zla jako v pohádkách. Originální řeč Draků bych přirovnal k velštině a to přímo slovy Lorda Černá Zmije: „Potřebuješ tak půl pinty hlenu v hrdle jen na to, abys vyslovil místní jména. Ve Walesu se nikdy neptej, jak se někam dostaneš - jinak si týden dva budeš vymývat chrchle z vlasů..“ (09.11.2010)

Autora předlohy Barry Longyeara mám rád, ale bohužel se mi tuhle povídku nepovedlo nikde sehnat, takže ten konec srovnat nemůžu, ale taky mi to přišlo hodně nečekaný, spíš ale až to, jak Davidge odvede Zammise před tu radu. Ta akce mi ani tak moc nevadila, ale je škoda, že ten konec trošku hlouběji nepromysleli. myslím, že by to ani nebylo tak těžký, vymyslet duchaplnější konec. ale jinak ten film stojí za to vidět. dennis quaid jako člověk je tak lidskej, až je to neuvěřitelný. A musím říct, že drakova filozofie se mi taky dost líbila. přišlo mi to něco jako buddhismus. Film je vlastně příběhem velkého přátelství, přátelství, které přesahuje prostor, čas i lidský život. Přátelství na život a na smrt, které ale ve skutečnosti možné není. A od toho tu je fantazie a fantaskní svět, aby nám tyto nemožné věci a těžko postižitelné lidské hodnoty, jako je pravá láska, přátelství nebo oddanost ukázal tak, jak bysme si to přáli ve skutečnosti. (13.12.2005)

Daleká budoucnost, vesmírné putování, zlověstní mimozemšťané a meziplanetární válka jsou osvědčené dílky na složení spaceoperního puzzle. Petersen nám vypálil mlhovinu a složil z nich nenápadný příběh o dvou příslušnících znepřátelených stran, nucených v zájmu přežití složit zbraně a překonat vzájemné rozdíly, aby během té mnohokrát oboustranně prokleté snahy zjistili, že k překonávání toho zase tak moc není. I když je jeden z nich člověk a druhému byl přisouzen vzhled přerostlé latexové ještěrky s orientálním životním postojem a schopností partenogeneze, což jejímu/jeho lidskému společníkovi řádně zamotá hlavu a divákům se postará o citovější náplň příběhu, nejsou nám problémy, které řeší, nikterak cizí. Protože když se jeden tak dívá, jak se s cizím elementem na cizí planetě hledá společná řeč, nacházejí první malé skulinky v hradbě nenávisti a předsudků, postupně se ty skuliny zvětšují a za nimi se objevuje schopnost porozumění, přátelství a soucitu a mluví se o domově, který je po letech v cizím a studeném bitevním vesmírném poli už jen mlhavým pojmem, nedá mu to a zavzpomíná si na všechny války našich dějin a proklamace národních vůdců, že ti lidé, které jsme v životě neviděli, jsou naši smrtelní nepřátelé. A tiše zadoufá, že se v každé z nich našli nějací Willis a Jeriba, kteří aspoň pomyslně kopli ty rádoby státníky přímo do jejich nafouklé... megalomanie. (19.12.2007)