Sanitka

Je-li nejsilnějším místem (celkově typicky manufakturně vyprodukované) Nemocnice na kraji města Klusákova hudba, tak zde je ta popová od "bratří" ORMů tím nejslabším. Není to žádné veledílo, ale přeci jenom je to založené na reálných faktech a doktorskou práci (a dejme tomu i společenskou atmosféru) ukazuje víceméně věrohodně, což je podle mě u mainstreamové produkce podstatný rys. (15.07.2010)

Schematismem vonící, prorežimní, odporný, bolševický výplod, plný propagandy, ostuda Jiřího Hubače. Pročítat zdejší názory a často bezprizorní a stylisticky impotentní komentáře je nanejvýš zarážející a skutečně mě překvapuje tak vyhrocená nenávist, hraničící až s maniakálním honem na čarodějnice. Scénárista a dramatik Jiří Hubač se rozhodně nemá za co stydět, ba naopak. Podařilo se mu vytvořit dějově i obsahově zajímavý příběh ze současného života, jehož hrdiny jsou obyčejní lidé z prostředí záchranné stanice, které už samo o sobě poskytuje dostatek inspirace. Téměř dumasovsky jsou vypointované nejen postavy, ale i zásadní okamžiky seriálu: odchod hlavního hrdiny z prestižní kliniky k záchranné službě, srážka městských autobusů, letecké neštěstí v Suchdole, reakce starého Jandery na smrt milované družky a samozřejmě skon doktora Skalky. Linie kolem politicky nevyhovujícího doktora Mádra má zcela nepochybně svůj propagandistický účel, ale pozornému divákovi nemůže uniknout, s jakou nadsázkou a ironií je celá problematika prezentována. Hovořit v souvislosti se SANITKOU o komunistické propagandě a schematismu je naprosto zcestné a prozrazuje se tím pouze absolutní neznalost většiny zdejších respondentů, kteří se zde s oblibou pasují do rolí samozvaných soudců. Herecké obsazení nabízí sestavu špičkových představitelů tuzemské divadelní, filmové a televizní Thálie (Adamovská, Kostka, Řehoř, Brousek, Nárožný, Zedníček, Dlouhý, Andrlová, Němec, Heřmánek, Pešek a řada dalších). Vedle Hanzlíka a Bartošky bych osobně vyzvedl skvělé uchopení postavy ředitele záchranné služby Josefem Vinklářem; doslova herecký koncert zde odehrává mistrovský Josef Karlík, jemuž patří čtvrtá epizoda s nezapomenutelným znovusmířením se synem. Je-li dnes na režiséra Adamce pohlíženo skrz prsty, je to do jisté míry zaviněno neseriózním přístupem médií k jeho osobě, protože k nováckým estrádám jej dovedla nesmyslná polistopadová štvanice. SANITKA představuje jeden z nejzdařilejších a dramaticky bezchybných seriálů osmdesátých let a jsou-li v něm spatřovány nedostatky, pak se jen stěží lze ubránit (ne)chtěnému srovnávání se současnou fabrikovou produkcí, chrlící takřka bez pardonu zmetky typu Ordinace v růžové zahradě, bezmocně se topící v kaluži podprůměru a kde nezavadíte ani o kvalitně napsaný děj, ani o zajímavé postavy a ani o dobré herce. Tím vším naštěstí disponuje právě Hubačův a Adamcův seriál. (12.06.2010)

Na svoji dobu převratné dílo. Pro mě osobně už zůstane asi tenhle seriál nepřekonatelným v rámci domácí tvorby a to nejenom svojí syrovostí, beznadějí a těžkou životní realitou podpořenou mimořádnými hereckými výkony, ale vidím v něm i velkou nadčasovost a odvážnou kritiku tehdejší doby. Chápu, že se to muselo soudruhům lehce obsahově zajídat. Na rozdíl od korektní a politicky nestranné Nemocnici na kraji města se tady opravdu v několika dílech ťalo do živého a nic se tu nepřikrášluje. Takže jo je to kult nemám námitek.95% (04.04.2015)

Sanitka je dílem své doby, nezbytná propaganda socialismu a idealizace charakterů je zcela zřejmá, ale není zde, až na protiemigrantský díl s Petrem Kostkou nic natolik demagogického a překrucujícího fakta jako např. v majoru Zemanovi, aby Sanitka měla skončit v normalizačním bahně tehdejší televizní tvorby, vždy se raději podívám na Sanitku než bych koukal na přiblblé seriály typu On je žena apod. (25.02.2005)

Schematismem vonící a dost často papírem a frází šustící seriál patřil k těm, které si normalizační moc objednala na míru. Je nesporně odstrašujícím až odpuzujícím příkladem schematismu a machy, na níž se nejvíc podepsala evidentně cenzura. Z druhé strany - což nemá být obhajobou, ale pouhou konstatací - je nutné vyzvednout velmi dobrý Hanzlíkův výkon a na srovnatelné úrovni se pohybující Bartoškovu kreaci. Ani cenzuře se totiž nepodařio zcela potlačit kvalitní televizní řemeslo (režie, dnes často novákovská, v tomto případě nepřekážela) a tím byl vlastně zvýrazněn základní předstih i tohoto sotva průměrného stáleještě díla oproti současné tvorbě. Srovnávat s předlistopadem totiž neznamená upadat do komunistické nostalgie; naopak je to velmi často červené světlo poslední výstrahy pro soudobou srovnatelnou televizní, ale i filmovou tvorbu naší současnosti. (05.01.2008)