Sanitka

Jo jo, když jsem byla malá, tak jsem na znělku tančila u televize. Ale vážně: Sanitku si pamatuji jako svižný dramatický seriál a mám pocit, že vůbec nepatří mezi ty nejhorší, které jsme pod praporem normalizace vyprodukovali. Navíc mám tendenci na každý takovýto počin nahlížet jako na dobový dokument prostředí a podmínek doby, na niž si příliš nevzpomínám. (27.04.2009)

Vůbec to nebylo tak špatné, ale výš hodnotit nemohu z pár důvodů. Prvním je začátek seriálu. Sledovat pokaždé přerostlého novorozence a zesnulou babku mě opravdu nebavilo, i když je to koloběh života. Také nemusím moc detailní záběry na tváře herců, zvlášť když jsou někdy opravdu nevzhledné, a že si pan režisér jednu obrýlenou tvář skutečně oblíbil. A taky nemusím opilé lidi. Jsem přecitlivělá na tyhle věci. Ovšem na druhou stranu seriál dokáže správně naštvat a otrávit, všechno je pořád špatné a špatnější a depresivní a není návratu a pak je to pro změnu ještě horší, do toho skutečně někteří excelují ve své roli, jako paní Eva Trejtnarová - Hudečková, v roli nechápavé, otravné bývalé milenky, tak maximálně, že tedy opravdu smekám, takhle naštvaná jsem na fimovou postavu už dlouho nebyla. Všechny postavy mají charakter, dá se předvídat, jak se zachovají, je to napsané opravdu pěkně. Jen mě zaujalo, jak Karel Heřmánek v podstatě ztvárnil totožnou roli s paní Hudečkovou, ale u jeho pokusů získat zpět svou lásku jsem se spíš usmívala a u paní Hudečkové jsem měla chuť vraždit - asi proto, že mě představa takové osoby v mém životě skutečně děsí. Hlavní postava, kterou ztvárnil Jaromír Hanzlík také není bez chybičky a občas mě ten jeho samolibý úsměv rovněž vytáčel. Ale o tom to je, správně se naštvat u seriálu, prožívat ho, nadávat, být smutný nebo se radovat a to se určitě povedlo, u mě tohle u Sanitky zkrátka fungovalo. (06.09.2013)

Schematismem vonící a dost často papírem a frází šustící seriál patřil k těm, které si normalizační moc objednala na míru. Je nesporně odstrašujícím až odpuzujícím příkladem schematismu a machy, na níž se nejvíc podepsala evidentně cenzura. Z druhé strany - což nemá být obhajobou, ale pouhou konstatací - je nutné vyzvednout velmi dobrý Hanzlíkův výkon a na srovnatelné úrovni se pohybující Bartoškovu kreaci. Ani cenzuře se totiž nepodařio zcela potlačit kvalitní televizní řemeslo (režie, dnes často novákovská, v tomto případě nepřekážela) a tím byl vlastně zvýrazněn základní předstih i tohoto sotva průměrného stáleještě díla oproti současné tvorbě. Srovnávat s předlistopadem totiž neznamená upadat do komunistické nostalgie; naopak je to velmi často červené světlo poslední výstrahy pro soudobou srovnatelnou televizní, ale i filmovou tvorbu naší současnosti. (05.01.2008)

Schematismem vonící, prorežimní, odporný, bolševický výplod, plný propagandy, ostuda Jiřího Hubače. Pročítat zdejší názory a často bezprizorní a stylisticky impotentní komentáře je nanejvýš zarážející a skutečně mě překvapuje tak vyhrocená nenávist, hraničící až s maniakálním honem na čarodějnice. Scénárista a dramatik Jiří Hubač se rozhodně nemá za co stydět, ba naopak. Podařilo se mu vytvořit dějově i obsahově zajímavý příběh ze současného života, jehož hrdiny jsou obyčejní lidé z prostředí záchranné stanice, které už samo o sobě poskytuje dostatek inspirace. Téměř dumasovsky jsou vypointované nejen postavy, ale i zásadní okamžiky seriálu: odchod hlavního hrdiny z prestižní kliniky k záchranné službě, srážka městských autobusů, letecké neštěstí v Suchdole, reakce starého Jandery na smrt milované družky a samozřejmě skon doktora Skalky. Linie kolem politicky nevyhovujícího doktora Mádra má zcela nepochybně svůj propagandistický účel, ale pozornému divákovi nemůže uniknout, s jakou nadsázkou a ironií je celá problematika prezentována. Hovořit v souvislosti se SANITKOU o komunistické propagandě a schematismu je naprosto zcestné a prozrazuje se tím pouze absolutní neznalost většiny zdejších respondentů, kteří se zde s oblibou pasují do rolí samozvaných soudců. Herecké obsazení nabízí sestavu špičkových představitelů tuzemské divadelní, filmové a televizní Thálie (Adamovská, Kostka, Řehoř, Brousek, Nárožný, Zedníček, Dlouhý, Andrlová, Němec, Heřmánek, Pešek a řada dalších). Vedle Hanzlíka a Bartošky bych osobně vyzvedl skvělé uchopení postavy ředitele záchranné služby Josefem Vinklářem; doslova herecký koncert zde odehrává mistrovský Josef Karlík, jemuž patří čtvrtá epizoda s nezapomenutelným znovusmířením se synem. Je-li dnes na režiséra Adamce pohlíženo skrz prsty, je to do jisté míry zaviněno neseriózním přístupem médií k jeho osobě, protože k nováckým estrádám jej dovedla nesmyslná polistopadová štvanice. SANITKA představuje jeden z nejzdařilejších a dramaticky bezchybných seriálů osmdesátých let a jsou-li v něm spatřovány nedostatky, pak se jen stěží lze ubránit (ne)chtěnému srovnávání se současnou fabrikovou produkcí, chrlící takřka bez pardonu zmetky typu Ordinace v růžové zahradě, bezmocně se topící v kaluži podprůměru a kde nezavadíte ani o kvalitně napsaný děj, ani o zajímavé postavy a ani o dobré herce. Tím vším naštěstí disponuje právě Hubačův a Adamcův seriál. (12.06.2010)

Asi nikdy nepochopím, jak tento seriál může někdo označovat za socialismus propagující dílo! Politicky se mi zdá celkem neutrální, dokonce bych řekl, že objektivní! Prolínání osobních životů a případů zachranářů je mistrné, stejně jako mnohé záchranné akce (snad každý si pamatuje Suchdol), herecké výkony potvrzují, že herce jsme měli (věřím, že stále ještě máme) výborné. Úvodní a závěrečná znělka už se mi jeví jako příliš ohraná, avšak v instrumentální podobě během jednotlivých epizod je skvělá. Předposlední díl patří mezi nejdojemnější. Jsem zvědavý na pokračování - snad to nebude propadák. (10.11.2006)