Lesní jahody

Bergmanovy Lesní jahody mě zklamaly. Na film jsem se díval v klidu, sám, večer, v dobrém rozpoložení, ale stejně se ve mně neobjevila žádná významnější duchovní rezonance. Hlavní postava pro mě přestala být poměrně brzy zajímavá, stejně jako některé vzpomínky ( chata u vody ). Důležité životní otázky a bilancování v první polovině do filmu téměř vůbec nepronikají a pokud ano, nechávají mě chladnými. Sedmá pečeť byla skvostnou úvahou o bohu, smrti, ale zároveň oslavou života a byla obydlena atraktivními vedlejšími postavami s brilantně napsanými dialogy. A všechno to bylo nenásilně a srozumitelně naservírováno. Vedlejší postavy v Lesních jahodách zajímavé nejsou a vzpomínky starého muže často taky ne. Ke konci film nabere určitou sílu, ale zkažený dojem příliš nevylepší, jak už jsem psal, chybí tomu ta duchovní rezonance. A taky trochu života. Narozdíl od Pečeti ( když si jen vzpomenu na zbrojnoše Jönse ). Hned po skončení filmu jsem si pustil část Sedmé pečeti ( přece jen jsem byl na pochybách, jestli jsem nebyl ve špatném rozpoložení ) a hned jsem cítil mrazení v zádech, takže problém je vážně ve filmu, ne ve mně. No, uvidíme, časem si to pustím znova... (10.11.2005)

Zteřelý exemplář auteurského filmu se vším všudy. Je tady silný autobiografický rozměr: Bergman dostal inspiraci poté, co se mu zdál sen, a Sjöström si zahrál roli, která do značné míry připomínala jeho vlastní osobní / profesionální pozici. Navíc sny jako takové jsou základem psychoanalýzy, která z nich významně čerpá. Lesní jahody jsou sice bez zaváhání natočené, ale jinak z dnešního pohledu téměř neživotné, zakonzervované v čase a přímo odkazující na teoretické přístupy, které jsou dnes již překonané, nebo v lepším případě marginalizované. Tohle pro mě není klasika, která by dokázala být věčná a věčně platná, ale naopak dílo, které ustrnulo v čase, dnes již nepřekvapivé a staromilecké. (07.11.2013)

Dvě poznámky: 1, Zatímco v Sedmé pečeti se pochyby vyhrotily až k nevíře v Boha, který neodpovídá na volání, Lesní jahody tuto nevíru dále přesouvají k nevíře v sama sebe, a i když je evidentní snaha o přehodnocování, zdá se, jako by cesta sama jen oddalovala konečnou smrt. Oba filmy tvoří společný diptychon, oba jsou z roku 1957 a oba přecházejí do metajazyka tím, jak se vysmívají samotné otázce „existence Boha“, aniž by se namáhaly na ni vůbec odpovídat. 2, Některý dialogy pocházejí z reality, jiné jsou zbavené pokrytectví a svou otevřeností mají blíže k přání (snacha a profesor v autě)... a stejně tak otevřeně se mluví o Izákovi bez Izáka v jeho vzpomínkách, kterými je přítomen. Film zkrátka bilancuje nad tím, zda si ve stáří člověk už zaslouží slyšet pravdu, nebo je lepší dožít v sebeklamu. Až neúměrně krásné herečky a vůbec celý ansámbl přizvukuje spíše druhému. (17.08.2008)

Těžko se mi hodnotí takový film... zdánlivě bez děje, zároveň ale plný (spíše smutných) pocitů člověka, rekapitulujícího svůj život. Dobře byla zvolená forma jakés takés roadmovie, jelikož profesor Borg musí cestovat, avšak spíše po duševní dálnici a opačným směrem... skutečná cesta dává svými zastávkami i nahodilými setkáními s několika vedlejšími postavami průchod jeho vzpomínkám a my sledujeme, co se za tím štítem sobectví pana profesora vlastně skrývá... Ve snech je odkrývána Borgova narůstající zášť, aby v autě s pestrou posádkou mohla být objevována... lítost? Smíření? Pocit viny? Všechno má svůj čas, ale není už pozdě? Smutek a samota. Závěr je hodně silný; celkový dojem přesto neměl takový dopad, jak bych očekával, ač pocitů bylo opravdu spoustu. Proto "jen" 8/10. (08.01.2008)

Jak jsou mi Jahody blízké silně romanticky zidealizovaným pohledem na mládí a dospívání, vzdalují se mi zároveň svými zdlouhavými metaforami a opakovanými výjevy. Bergman v návratech do dětství vypráví často to samé, v hořké a přitom nostalgicky neopakovatelné podobě. Čím jsem ale starší, tím víc mi scény, kterým může rozumět jen on sám, přijdou zbytečné. (16.03.2020)