Člověk proti zkáze

"Tebe nezabila nemoc, ale lidi..." Tento film z konce 80 let mě ani při opětovném vzhlédnutí nepřestává fascinovat. Kromě několika zajímavě nasnímaných scén, v nichž se nemocnému Čapkovi vybavují vzpomínky na jeho dětství a mládí (mj. vztah k Věře Hrůzové - v podání jako vždy krásné Libuše Šafránkové), mě na tomto snímku zaujal zejména způsob, jakým snímek nejprve vykresluje postavu Čapka coby člověka s velkými ideály ("Já věřím na prostého člověka…. na šikovného člověka, šikovný člověk totiž nepotřebuje tolik lhát jako člověk nepoctiví.“), aby pak tyto ideály nechal konfrontovat s otřesnou realitou pomnichovského Československa. Pozoruhodné jsou v tomto směru mj. Čapkovi rozhovory s levicovým spisovatelem a intelektuálen Ladislavem Vančurou, které jsou na dobu vzniku snímku velmi otevřené ("Příslušnost k nějaké třídě to přeci není ani dobro ani zlo, člověk je buď dobrý nebo špatný, chytrý nebo hloupý.") ale i velmi aktuální ("Otázka je, zda dav a lid je to samé. Obávám se, že to je to samé. Je to jen otázka vůdců…"). Pozoruhodný je i způsob, jakým je ve filmu ztvárněna postava T.G. Masaryka (v podání S. Beneše). Některé myšlenky, které zde přitom z úst prvního československého prezidenta zazní, jsou opět velmi aktuální ("Demokracie má své chyb, protože občané mají své chyby. Musíme překonávat ty chyby, ne demokracii“). Film tak ani téměř 30 let od svého vzniku rozhodně nepatří "do starého železa". (03.12.2017)

Tragický konec našeho největšího spisovatele 20. století. Celým filmem se line ona depresivní atmosféra konce 30. let, prokládána o něco méně smutnými rozhovory s tzv. Pátečníky, někdy jen s prezidentem Masarykem. Každopádně Abrhám i Řehák jsou pro role bratří Čapků jako stvoření a zejména v závěru je z nich obou cítit obrovská opravdovost - zklamání z Mnichovské zrady, bezvýchodnost přicházejícího nacismu a hlavně jakási bezmocnost něco změnit. Oceňují navíc, že na sklonku totality nebyl snímek nijak ideologicky pokřiven a zachovává věrný obraz o neveselé době. (13.08.2009)

Proč nedávám čtyři hvězdy? Tato otázka mohla by se vynořit... pokud bychom vzali v potaz pouze abrhámovské předvádění dobrého herectví a televizní vizáž snímku. Po těch se ale tázat nebudeme a raději si všimneme černého šátku na bříze, patron na zídce, mizejícího člověka, neviditelného ledňáčka, šlépěje... (09.01.2014)

Ako zahraničný návštevník festivalu, neznalého českej kultúry, by mi tento film pripadal ako priemerný, televízne vyzerajúci životopis nejakého známeho spisovateľa. Možno preto budem dávať v budúcnosti viac pozor pri zahraničných filmoch o cudzích velikánoch. Ako domáci ale v ňom vidím všetko to, čo v ňom vidieť mám a videl som toho v Človeku proti skáze veľa. Každú chvíľu sú nám predkladané nejaké životné múdra, ktoré ale pôsobia absolútne netuctovo a máme pocit, že na ne postavy práve prišli a prednášajú ich spontánne. Tento aspekt scenára považujem za jeden z jeho najväčších kladov. Za ten najmenší naopak Čapkove spomienky a ich rozprávková vizuálna štylizácia. Proste keď spomínate na stretnutie s Masarykom, alebo svojou dávnou láskou, musí to vyzerať gýčovo. Záverečný záber je geniálny, až nezabudnuteľný. Samozrejme ho budú chápať iba našinci. (23.08.2016)

Příběh ze života Karla Čapka se spočátku odvíjí v trochu netradiční formě volně propojených útržků, které postupně dávají vzniknout celistvému portrétu Čapkovy osobnosti v boji proti „zkáze“ společnosti na sklonku 30. let minulého století. Tvůrcům se do tohoto rámce podařilo skvěle zakomponovat i vývoj a vykřeslení Čapkova vztahu k Olze Scheinpflugové – nedávno zesnulá Hana Maciuchová je v této roli přesvědčivá, fascinující, vyžaruje z ní osobité kouzlo a Josef Abrhám v titulní roli Čapka podal dle mého názoru svůj životní výkon (nepamatuji se, zda mě ještě někde tak hodně dokázal zaujmout). Člověk proti zkáze je ukázkou nádherné filmařiny a herectví v myšlenkově silném filmu. Pravidelné obrazy z divadelních her netvoří jen doplněk, ale promlouvají samy za sebe a dotvářejí obraz Čapkova boje proti rozpoutávajícímu se fašismu, stejně tak přítomnost velkých osobností své doby v lehce intelektuálních diskuzích na zahrádce obdařuje snímek nadčasovými myšlenkami. *** Zopakoval jsem si film po víc než tří letech a opět na mě silně zapůsobil pocity tíhy i obdivu k Čapkově odhodlanosti ve svém boji a tvorbě nadčasového umění (viz. Bílá nemoc). A kterou ze všech těch myšlenek bych vybral jako tu zásadní a pořád aktuální? Nejspíš tu o tom, že „demokracie má své chyby, protože občané mají své chyby.... a musíme překonávat ty chyby, a ne překonávat demokracii.“ Byť Vančurovo zamýšlení nad souděním člověka dle společenské třídy, do které spadá, má v sobě rovněž obrovskou sílu. 95% (08.02.2021)