Člověk proti zkáze

Tragický konec našeho největšího spisovatele 20. století. Celým filmem se line ona depresivní atmosféra konce 30. let, prokládána o něco méně smutnými rozhovory s tzv. Pátečníky, někdy jen s prezidentem Masarykem. Každopádně Abrhám i Řehák jsou pro role bratří Čapků jako stvoření a zejména v závěru je z nich obou cítit obrovská opravdovost - zklamání z Mnichovské zrady, bezvýchodnost přicházejícího nacismu a hlavně jakási bezmocnost něco změnit. Oceňují navíc, že na sklonku totality nebyl snímek nijak ideologicky pokřiven a zachovává věrný obraz o neveselé době. (13.08.2009)

Karel Čapek patří k mým nejoblíbenějším literátům. Vždy mě fascinovala lehkost, se kterou stavěl věty i celé statě. Barvami podkreslené popisy v rozvernosti se hltají bez zastavení a čtenář se často může dostat až do transu a, obklopen světem podmanivých tištěných slov, hledá zakopaný poklad na konci duhy. Citlivě lidský přístup dokáže oslovit i dnes. Člověk proti zkáze je obdivnou poctou této jedinečné osobnosti, jehož jméno dělá v očích cizinců český národ snad i lepším. A v tom tkví úžasný paradox, který Štěpán Skalský dokázal uchopit ze správné strany. Čapkův život byl bohatší, proto byl vybrán jen úsek. Ten s nejrozpolcenějším vyzněním. V křesťanské rétorice lze hovořit o největším vzestupu Antikrista. V klamavé masce lidské sounáležitosti rozvrací postupně a velmi důkladně všechny naděje a očekávání. Pomalu omotává Čapkův krk jemným saténovým šálem, polehoučku ho utahuje a s cynickým šklebem vysává poslední zbytky životodárné energie. Ve výsměchu bludu a záměrného chaosu zubožených trosek lidství. Hlavní postavou varovné ódy je Karel Čapek (vynikající Josef Abrhám, jako malý Radek Hoppe), spisovatel i obhájce prostého člověka, zdravého rozumu a lidskosti. Vždy je připravený bránit všechny hlasitým slovem proti nespravedlnosti a krutosti dobyvačné hysterie. A humanismus stál i na počátku jeho konce. To rozčarování muselo hodně bolet, když se veškeré jeho úsilí v jednom jediném okamžiku rozplynulo do zatracení a zlomení ducha. Hlavní ženskou postavou je Olga Scheinpflugová (dobrá Hana Maciuchová), herečka a Čapkova životní partnerka. Zobrazena je v symbióze i starostech o budoucnost ve tmě bez jediného osvětleného místa. Výraznější postavou je také Josef Čapek (zajímavý František Řehák, jako malý Josef Čepelka), snažící se v každé době chránit svého mladšího a známějšího bratra. Z dalších rolí: Karlova a Josefova sestra Helena Čapková (příjemná Věra Galatíková, jako malá Renata Steinerová), Karlova nenaplněná láska z mládí Věra Hrůzová (šarmantní Libuše Šafránková), moudrá prezidentská hlava Tomáš Garrigue Masaryk (příjemný Svatopluk Beneš), spisovatelští kolegové z Lidových novin Jan Drda (Tomáš Juřička), František Langer (Otakar Brousek st.), Karel Poláček (Rudolf Stärz), Eduard Bass (Oldřich Slavík) a Edmond Konrád (Milan Klacek), omlouvající se Herbert G. Wells (Ota Sklenčka), s Čapkem debatující Vladislav Vančura (Ladislav Lakomý), další pátečníci František Kubka (Bořík Procházka) a profesor Charvát (František Němec), herečka Dostalová v roli Matky (Jana Štěpánková), herec v roli doktora Galéna (Jan Kačer), divadelní režisér Čapkových her Karel Dostal (Václav Martinec), či Čapkův lékař Karel Steinbach (Petr Svárovský s hlasem Ladislava Županiče). Čapkova pocta je dělaná s úctou a nadšením. Musím ocenit vyzdvihnutý paradox a strhující herecké výkony. Kde je chudák Peroutka? Kde jsou dnes Čapkové a další? Bohužel, nám se jich už nedostává. Pocit zmaru musel být devastující pro celý Čapkův vnitřní svět, v empatii a konečném nepochopení. (05.10.2017)

Přes všechny výhrady k socialistické kinematografii nutno přiznat, že v té době u nás vznikla řada různých životopisných filmů, byť s různými kvalitami. Tenhle portrét Karla Čapka je jedním z těch posledních záslužných počinů a pokud mě paměť neklame, řekl bych, že od té doby se u nás v životopisném žánru nic pořádného nenatočilo. Přesto si myslím, že jako film pro velké plátno to bylo zbytečné, klidně by si to vystačilo s televizním formátem. Což ale nic neubírá na kvalitách, sympatické filozofické mudrování má své kouzlo a Abrhám s Maciuchovou jsou výborní. (15.02.2012)

Herecký koncert všech, ale největší pozornost získává pochopitelně Abrhám coby představitel hlavní role - a zaslouženě. Film natáčen ještě za komunistů v roce 1989 (ač měl premiéru v únoru 1990), můžeme proto ocenit splacení dluhu skvělému českému spisovateli, jehož knihy se v padesátých letech ničili. (17.07.2003)

"Vy taky pořád píšete o válce, pane doktore. To je takový můj recept. Píšu o ní proto, aby nebyla!" Excelentní zobrazení člověka, který svou osobností byl víc než Karel IV., a teď se možná budu rouhat, i víc než sám Masaryk. Pro Abrháma jistě nejdůležitější role ne, co se týče výkonu, ale důležitosti. (23.12.2018)