Jak se točí Rozmarýny

Trochu podezřívám Věru Plívovou-Šimkovou, že Bonžůrka představuje ji samotnou a chtěla tímto filmem naznačit, jak složité je točit s dětmi. Snímek je o komplikacích při natáčení, ale jinak se patlá tu nějaká scéna, tu jiná a příliš to nedává souvislost. Nic naznačeného se víc nerozvede, nedokončí a snímek končí s koncem natáčení. Do toho je tu plno písní a tanců. Právě hudba je lepší než film samotný. A samozřejmě možnost vidět mnoho herců ještě jako děti, jinak je tohle jeden z nejslabších filmů známé režisérky. (30.05.2024)

Tenhle film byl pro mne docela zmatečný, protože realita od natáčení filmu šla skutečně odlišit jen velmi těžko. Díky tomu jsem se několikrát ztratil v ději a proto mne film bavil stále méně a méně a ke konci jsem se ptal sám sebe, kdy ta blbost už skončí, protože z toho skoro nic nemám. A úvodní písnička už mi v druhé půli filmu lezla pěkně na nervy. Je ale pravda, že je zde velká koncentrace známých herců a hereček, a to dělá film zajímavým. Jinak ale není téměř o co stát. Ale přesto oceňuji tehdejší snahu filmařů natočit film o dětech pro děti, a ani na tomto filmu téměř není vidět, že vznikl za komunismu, což je taky určité plus. Celkově tedy dávám dvě hvězdičky. Třeba až film uvidím podruhé, zaujme mne více, ale zatím to vidím takto... (07.11.2007)

Nevím, nevím. Kdyby to byl alespoň takový ten film - Jak se točil... bla bla. Jenže pokud vím, tak k tomuto filmu žádný hlavní film Rozmarýny nejsou. A tak jen koukáme jak se cosi natáčí. Zábavné to není, napínavé také ne. Sice z toho trochu čpí retro končících sedmdesátek a tudíž leckdo zavzpomíná na mládí či dětství za totáče, kdy svět kolem byl nesvobodný, ale my to tak necítili - ale to je tak všechno. Když jsem tak přemýšlel koho může tento film oslovit, tak asi jen tehdejší dětské hvězdy, jichž je film plný. To ony na úkor školy se účastnily všech těch komparzů, zkoušek, natáčení, pobytů s filmovým štábem a natáčecích dní... Leckdy vznikly legendární snímky dětmi dodnes oblíbené jako Bota jménem Melichar, nebo mnou milovaný Ať žijí duchové ! Tenhle film ale nemá šanci oslovit ani rodiče, natož dospělé. Dávám za dvě paruky. * * (19.03.2017)

Dětský předchůdce cimrmanovského TRHÁKu dopadl o poznání lépe. Dětskýma očima viděný svět filmového natáčení dětského filmu v úsměvné, tak trochu výstřední atmosféře s neomylnou samozřejmostí objevuje pod povrchem zdánlivě odlehčených situací a gagů starou pravdu. To, co je zdánlivě výhradně dětské nezávazné skotačení a nevinný boj o větší místo na slunci, je ve skutečnosti příprava na nesmlouvavou dospělost; dětské hry se stoupajícím věkem tu znamenají postupně stále průhlednější boj o co nejprestižnější životní statut. Stupňované nesmlouvavosti odpovídá kvalita nejen důrazu, ale především podrazu. Opar něhy a okouzlení novým životem rozhodně není to, co by určovalo pravidla hry. Naopak. Hravost je dospělostí a naopak, utěšují se často ti, kterým se proti jejich vůli podařilo dospět. Vidět to však lze i jinak. Ze zdola. Dětsky. Realisticky a neiluzívně. Třeba dospělýma očima režisérčinýma. Tak už víte JAK SE TOČÍ ROZMARÝNY? (21.03.2008)

„Zase slunce pálí, dlouho jsme si přáli máj. Aby jsme si hráli láska, nebe, peklo, ráj.“ Tento dětský film o vzniku dětského filmu zaujme obsazením nejen některých dětských rolí (vedle hlavní představitelky Renaty Maškové i Dana Vávrová či Magdaléna Reifová), ale i hlavních dospěláckých figur (zde zejména výborná Iva Janžurová coby paní režisérka). Opět výborná hudba Petra Hapky a kamera Emila Sirotka, ale na rozdíl od Mrkáčka Čika výrazně zábavnější (a srozumitelnější) příběh o tom, jak je náročné se vyrovnat s jinakostí. V situaci, kdy je hlavní dětská hrdinka nucena v souvislosti s rolí podstoupit ostříhání do hola, jsem s dotyčnou poměrně soucítil a obdivoval jsem ji, jak se s tím vším nakonec vypořádala. Děti umí být zlí, různě se pošklebovat apod. V tomto směru mi přijde, že tento film může oslovit i dnešní dětskou generaci. (11.10.2022)