Dopisy mrtvého

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (10.01.2008)

Asi nie je prekvapením, že dosť možno najdepresívnejšie postapo-sci-fi vôbec vzniklo v krajine neobmedzených....pardón, tam, kde zajtra znamená už včera. Film neobsahuje snáď žiaden záber, ktorý by nepôsobil minimálne depresívne, väčšinou je to skľúčenosť a bezvýchodiskovosť, prameniaca z jednotlivých obrazov. V slovách ale občas zaznie aj niečo ako nádej. Dokonca aj to zdobenie vianočného stromčeka môžeme zaradiť medzi najskľučujúcejšie scény celej sci-fi kinematografie vôbec. Že scenár nakoniec prešiel byrokratickým schvaľovaním a keď už prešiel, že bol aj nakrútený a premietaný, je jeden z najväčších zázrakov existencie Sovietskeho zväzu. (30.03.2018)

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)

Po shlédnutí ruského, amerického a britského katastrofického filmu ze zhruba stejné doby stavím pořaďí takto: 1. Dopisy mrtvého muže 2 Vlákna 3. Den poté. Nechápu, že takové filmy s atmosférou, ze které mrazí nedokáže dnes nikdo natočit. V dnešních katastrofických filmech se musím koukat na to jak letadlo kličkuje mezi padajícími mrakodrapy a auto kličkuje mezi meteority, kterým se pochopitelně vyhne, i když silnice kolem je na padrť (film 2012). (30.11.2012)

Nehody mistrů.¬         Od mistra Konstantina Lopušanského viděl jsem nejprve snímek "Návštěvník muzea" z r. 1989, který si mě získal svou mysteriosností. Dílo bylo natočeno jako živý příběh, takže pomalé filosofující pojetí nátočtu (podobné pojetí jiného ruského mistra, A. Tarkovského) bylo absorbováno, potlačeno vnějšími obrazy filmovými; vzniklý celek dá se označiti za vydařenou mysteriosní vědeckou fantastiku, která může zaujmouti i diváky, kteří si na podobný sloh filmový nepotrpí, neboť na ně působí nepovzbudivě a nudí je.¬                 Jinak tomu je u obdobným způsobem natočeného snímku, "Dopisů mrtvého muže" z r. 1986. Snímku chybí živost příběhu, sled obrazů zkázy a filosofujících řečí odrazuje neúprosně i diváky, kteří by při méně suchém, ustrnulém a zdůrazňuji nefilmovém podání takto zpracovaný námět zkázy světa hodnotili kladně a zůstává tak pouze hrstka pseudointelektuálů, specialistů na "artové" snímky, pro závěrečný potlesk. To je málo¬                 Ani Tarkovskij nevyhnul se ve své tvorbě omylům, jako špatnému zfilmování románu "Solaris" Stanislawa Lema. A "Stalker" je pouze jeden — film, který se výjimečně podařil, zcela jistě za výjimečného hvězdného uskupení…¬                 Na závěr shrnuji: Filosofické řeči nedělají film filmem, právě naopak, je to nefilmové, literární pojetí nemající v kvalitní filmové tvorbě co dělat; který tvůrce to nepochopí, dobrý film vytvoří sotva. Ač nerad, oceňuji umělecké podání mistra Lopušanského dobrou známkou, pro to, že jeho umělecké zpracování stojí přece jen výše než hloupé navenek napínavé počiny zkázové tvorby z USA. (29.01.2020)