Dopisy mrtvého

Sovietske postapokaliptické sci-fi, na čele s Andrejom Tarkovským, sú minimálne, je toho samozrejme viac, do atmosféry neprekonateľné. Cítite tie skľučujúce a nostalgické pocity hlavných postáv unavených životom ale predsa bojujúcich. Nikde sa tu nenachádza nádej, ani štipka náznaku lepšieho života. ľudia umierajú skrytý v bunkroch a dúfajú že imˇaj nabudúce pridelí armáda stravu. Письма мертвого человека rozpráva príbeh starého muža ktorý sa rozhodol obetovať svoj život skupinke chorých detí. Obeta spočívala v tom že sa armáda rozhodla starého muža zachrániť, čo spočiatku nechcela keďže jeho reprodukčné schopnosti sú nulové, a transportovala ho do centrálneho bunkra. Deti o ktorých sa staral zostali v jeho bunkri keďže boli choré a nová spoločnosť potrebuje zdravých jedincov, tak sa rozhodne že sa šachtou na mŕtvoly vráti za nimi. úžasne emotívny soundtrack a obraz plný emócií ma doslova dojal. Interiéri a exteriéri boli to najúžasnejšie a naj uveriteľnejšie s celej snímky. Takto realisticky zničený svet nedokáže nahradiť žiadne predpotopné CGI. Tie betónové zrúcaniny museli byť skutočné takisto ako vojnové vznášadlá, obleky atď. Tarkovského lyrika a zamýšľanie sa nad sebou k tomu dodala svojskú atmosféru.. Ak som to správne pochopil tak nádej v tomto filme spočíva v ďalších generáciách ! (28.04.2014)

Nepekné ako má byť. Len tá dvojica doslovných (i keď podnetných) zhrnutí mi tu nezapadla, pôsobia rušivo. Na druhej strane sú ale Listy mŕtveho úprimným naliehaním na svedomie ľudstva, dá sa pochopiť že im to občas skĺzlo do doslovnosti. Možno ani neskĺzlo, možno to takto prístupnejšie vyriešili vedome. [70%] (10.05.2010)

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (10.01.2008)

Tradičně vysoká a objevná úroveň ruské fantastiky (sci-fi) je průlomovým objevem. Skutečnost, že na exulantovo (Tarkovského) dílo se podařilo navázat tímto strhujícím způsobem z mimoskevských ateliérů (LENFILM) a že se na plátně objevují tváře vesměs zcela neznámých a přitom výborných petrohradských herců, zaujme ještě víc. Gorbačevova pěrestrojka, která tehdy nabírala dech, v mnohém připomínala starší chruščevovské "ottěpel´". Dobové vystupňování zbrojení (nedávno bylo připomenuto ruské sestřelení jihokorejského civilního letadla nad Kurilskými ostrovy; od tohoto data uplynulo třicet let) podmalovala motivaci autorů scénáře. Původní verze byla výrazně delší, zahrnovala řadu epizod a děj "košatěla". Vliv Tarkovského poetiky jsem cítil (snad přesně) zejména v druhé gradující části MRTVÉHO. Cudnost a oproštěnost vytvořené filmové řeči je pozoruhodná a v ruských poměrech spíše výjimečná než typická. Je nutné upozornit, že - jak je u Strugackých zvykem - děj se odehrává ne v Rusku, ale na Západě v blíže necharakterizované budoucnosti. Zdá-li se toto dílo někomu rozvleklým, stojí za to připomenout festivalová ocenění, která získal: Velkou cenu a cenu FIPRESCI na mezinárodním festivalu v Mannheimu (1986); hlavní cenu na festivalu ve Varně; cenu federace francouzských filmových klubů na festivalu v Cannes; státní cenu RSFSR bratrů Vasiljevových; cenu za režii na festivalu experimentálních filmů v Madridu; zvláštní cenu jury na festivalu v Tblisi (tato ocenění byla získána o rok později). Není náhodné, že MRTVÝ neuspěl v USA; od americké sci-fi se liší opravdu pronikavě. 88 minut strávených jeho sledováním není v žádném případě promrhaným časem. (04.09.2013)

Na to, jaký má film renomé, mne hodně zklamal. Po omylem vypuštěných jaderných raketách (80. léta jsme skutečně všichni žili ve strachu před atomovou válkou, která mohla vypuknout kdykoliv a kdekoliv a na to téma vzniklo hodně nejen sovětských a amerických knih a filmů) žije lidstvo v bunkrech pod zemí. Někteří rezignovali, jiní se zbláznili, další chtějí založit nový druh lidstva, lidstva podzemního jako krtek, a kdo nesouhlasí, je zpátečník. Sledujeme příběh vědce,který tomu současnému neštěstí dopomohl, a nyní se snaží následky tak nějak zmírnit, i když to moc samozřejmě nejde. Stále věří v dobré lidstvo, které může jít vědecky a technologicky dál, aniž by tentokrát dalo průchod svým špatným vlastnostem. Proto se i snaží shromažďovat staré knihy, a ne je hned spálit. Když začne učit malou skupinku dětí, dosáhne to až biblických rozměrů (děti začnou jakoby psát novou "bibli"). Jsou tu slušné exteriéry i interiéry (až tedy na využití reálných záběrů z druhé světové války, které jsou pro tento případ poněkud mimo), dobrý nápad s vyráběním elektřiny šlapáním, ale přesto, že film má jen nějakých 85 minut, nudí neskutečně. Spousta zbytečných scén, kdy divák některé motivace ne vždy přesně chápe, spousta balastu a zbytečných proklamací a promluv, které sice zhruba osvětlí, co se stalo, ale spíše jde o přehlídku různých a nijak překvapivých názorů na věc, a pokud tento film někdo srovnává se Stalkerem, tak je to poněkud mimo. Protože ve Stalkeru nejsou ty scény zbytečné a samoúčelné, ale vážou se k jednomu tématu a rozvíjejí jej. Tady ty dialogy a monology kloužou po povrchu, nejdou do hloubky. Takže na rozdíl od Stalkera, kde potom má ten konec patřičnou sílu, tady jsem si řekl, no a co, vždyť šlo jen o jedu z možností, nic mi to nedává, nic to neřeší, nijak to neobohacuje. Prostě mi v tom na rozdíl od Tarkovského filmů chyběla ta duše. (25.01.2020)