Dopisy mrtvého

Největší síla Dopisů mrtvého tkví ve velmi působivé atmosféře postapokalyptického světa vykreslené skrze do sépiových barev tónovaný černobílý materiál a kulisy skládající se z ponurých, špinavých interiérů a exteriérů plných suti a rozvalin. Z příběhu, který se soustředí pouze na hrstku postav a ve své jednoduchosti by se dal označit za minimalistický, je jasně čitelný kritický komentář tvůrců varující před možnou jadernou hrozbou a vizi možné budoucnosti našeho světa přináší tento film vskutku depresivní a krutou. Potřeba tvůrců vyjadřovat se k takovémuto tématu nepochybně pramení z tehdejších napjatých vztahů mezi Sovětským svazem a Spojenými státy nebo z jaderné havárie v ukrajinském Černobylu, ke které došlo ve stejném roce, kdy byly Dopisy mrtvého natočeny. (09.01.2011)

Tento film režiséra Konstantina Lopušanského byl v naší distribuci uveden pod názvem Dopisy mrtvého muže. Je to produkt éry sovětské přestavby, kdy se uvolnily ideologické bariéry, ale zároveň bylo ještě dost peněz na pokračování filmové tvorby, takže polovina 80. let se v Sovětském svazu tak trochu podobá našim 60. letům. Lopušanskij byl spolupracovníkem Tarkovského a mimo jiné se podílel jako asistent režie na snímku Stalker. Tahle umělecká příbuznost se na Dopisech mrtvého se dá vystopovat. Výtvarně je to nesmírně zajímavý film, kdy záběry z postkatastrofického světa jsou snímány v barvě ponuré šedi, zatímco retrospektivy mají barevné tónování. Je to snímek s nesmírně pochmurnou atmosférou, který podle mého dokonale zobrazil svět po globálním jaderném konfliktu. Povrch planety je zcela neobyvatelný a zpustošený, v lépe či hůře vybavených krytech živoří zbytky populace, zatímco armádní vedení stále vydává příkazy jednotkám v podzemních pevnostech a obrněných transportérech. Lidé umírají po stovkách a po tisících na následky ozáření a strádání a ti přeživší ztrácejí ve jménu přežití jakoukoli morálku. Hlavní hrdina, vědec Larsen, obětuje svou šanci na záchranu ve prospěch skupinky dětí, které lékař z hlavního krytu neuznal za hodné záchrany. Po smrti starého muže přebírá psaní jeho deníku nejstarší dítě a celá dětská skupina se v plynových maskách a protiradiačním oděvu vydává zničenou krajinou hledat nový život. Nesmírně smutné, nesmírně emotivní. Obrázky zdevastovaného velkoměsta se mi vybavují zřetelně i po letech. Komorní, artová záležitost. Celkový dojem: 90 %. Za zmínku stojí depresivní hudba O. Messiaena a G. Faureho. Neskonale známější americký Den poté nesahá Dopisům mrtvého ani po pás... (10.01.2008)

Po shlédnutí ruského, amerického a britského katastrofického filmu ze zhruba stejné doby stavím pořaďí takto: 1. Dopisy mrtvého muže 2 Vlákna 3. Den poté. Nechápu, že takové filmy s atmosférou, ze které mrazí nedokáže dnes nikdo natočit. V dnešních katastrofických filmech se musím koukat na to jak letadlo kličkuje mezi padajícími mrakodrapy a auto kličkuje mezi meteority, kterým se pochopitelně vyhne, i když silnice kolem je na padrť (film 2012). (30.11.2012)

Lopušanskij si po celých 88 minut pohrává s výtvarnou stylizací a nechává vyniknout ponurým barvám od sépiové přes skličující šeď. Bohužel pod depresivní atmosférou, složenou z kompletně zruinovaného světa, tísnivého vizuálu a bezútěšné hudby zaniká samotný příběh. Poeticko-filozofické dialogy jako podnět k přemýšlení o jaderné hrozbě bohužel nefungují. V roli ukolébavky by však obstály na výbornou. Režisérův pohled na postapokalyptické prostředí má zajisté v sobě něco cosi hlubokého, lež těžko rozluštitelného. Za vcelku zajímavou náhodu lze považovat fakt, že ve stejné zemi i době, kdy se film natáčel, došlo k černobylské katastrofě. I z tohoto důvodu si myslím, že prostor v tomto filmu měl být obsazen fakty, než jakousi poetikou, která v souvislosti s tématem představuje pro mě jasný kontrast toho, co jsem očekával. Vyšší umělecká úroveň pro pochopení tohoto díla je bezpochyby nezbytná, z čehož usuzuji, že jsem duševní kripl. 10% (07.07.2013)

Atmosfericky bezchybný film připomínající legendární počin Stalker, (ať už v knižní, filmové či herní podobě) který přetavuje jednoduchý příběh v umělecké dílo. Pro mě byl příběh moc jednotvárný a fádní a vychutnával jsem si jen postapokalyptickyou atmosféru zdecimovaných a vylidněných měst, která byla zobrazena vskutku brilantně. (13.04.2010)