Jako v zrcadle

Děj Bergmanova snímku se odehrává v kulisách ostrova, na němž žijí pospolu a přesto v samotě a vzájemném odcizení členové jedné rodiny. Otec David - spisovatel, citově vyprázdněný člověk, který se nestydí využít nemoci své dcery Karin pro námět jedné ze svých knih. Člověk zcela pohlcený psaním, touhou tvořit umění, ale pro všechna slova zapomíná žít skutečný život. Další postavou je spisovatelova dcera Karin. Dívka stíhaná těžkou psychickou poruchou, náhodou zjišťuje, že je pro svého otce spíš než milovanou dcerou, pouhým zajímavým objektem k pozorování. Oporou v nemoci jí je milující manžel Martin - lékař, který však přes všechnu snahu nedokáže své ženě pomoci. Ona sama se však s důvěrou obrací především na svého bratra Minuse, zasněného a uzavřeného mladíka, kterému bez zábran převypravuje své sny a nemocí ovlivněná vidění. Tíživé psychologické drama, v němž Bergman líně a pomalu valí na diváka obrovské balvany v podobě složitých filozofických témat (pravdivost umělecké tvorby, osamění a uzavřenost člověka, tělesnost, láska, Bůh), na mě působilo právě díky svému obsahu jako pověstný magnet. Těžce stravitelný, zdrcující filmový zážitek. (01.01.2010)

Zaujímavosť:Ide o druhý najlepší zahraničný film po sebe ocenený Oscarom režiséra a scenáristu vysokého kalibru Ingmara Bergmana zasadeného na opustený ostrov tvoriaci jedno kvarteto,t.j rodina:Karin(zaujímavé,ďalšia postava sa volá Karin),ktorá je dcérou spisovateľa Davida+takisto sa tu nachádza jej brat menom Minus s ambíciami,ktorý by rád išiel v stopách svojho otca a samozrejme Martin ako Max von Sydow- manžel,tu nesmie chýbať... Gunnar Björnstrand ako spisovateľ je výrazná postava „bergmanoviek”,zároveň aj Max a kamera borca Nykvista,to človeka maximálne navnadí na dianie,ktoré komplikuje úzkosť postavy Karin,ktorá trpí závažnými psychickými poruchami v extrémne psychologickom počine,ktorý diváka uvedie do stavu štyroch ľudí,ktorí sú tak strašne samy,že sa musia vysporiadať s Karinou chorobou,ktorá najmä jej brata privádza do šialenstva... Je mi jasné,že sledovať tieto snímky,nebude prechádzka ružovou záhradou,o to viac som spokojnejší... Veľmi náročný a ťažký film,ktorý vidieť vyžaduje určitú dávku tolerantnosti,ktorá je potrebná. (02.10.2014)

Dnes lze sledovat již uzavřenou monumentální filmografii dalšího velkého Skandinávce. Je možné činit obecnější závěry nad dílem mimořádného tvůrce stříbrného plátna. Je pozoruhodné, že autor tak plodný je i tvůrcem dělným, že oddán vlastně jednomu tématu, kterým je individuum, drcené mlýnskými kameny naší doby, si zachovává nejen řemeslnou kvalitu, ale i mimořádnou invenci. Tragédie mladé ženy Karin, postižené postupující duševní chorobou (počínající schizofrenií?), která vrcholí viditelným rozpadem osobnosti v závěru ZRCADLA, je i velkou - a beze zbytku využitou - příležitostí další méně známé bergmanovské herečky Harriet Anderssonové. Až do - byť nedokonaného - incestu přerůstající vztah s mladším, zřejmě literárně nadaným bratrem jen uzavírá minisvět ostrova, samoty a 4 lidí, kteří v několika málo dnech, spíše hodinách prožívají mimořádné drama, jež je jen zdánivě zanechává nedotknutými. Že prostřednictvím lidských osudů Bergman dohlédá do obecnějších témat lidského bytí, je druhou samozřejmostí jeho tvorby. (Je pochopitelné, že milovníci triviální akčnosti nebudou po zhlédnutí filmu nadměrně nadšeni.) Velkolepý celek jedinečného díla je i v tomto případě obohacen o démant nepomíjející krásy a hodnoty. (24.12.2010)

Čtyři osamělé bytosti na osamělém ostrově debatují o Bohu, o umění a o nevyléčitelné psychické chorobě jedné z nich. Je to celé jistě hluboké a má to přesah, ale já jsem se Bergmana někdy během dospívání zřejmě přejedl, protože teď už ten chmurný severský existencialismus téměř nemohu snést. Míjí se mou zkušeností; nelíčí svět, jak ho znám. Zaujala mě postava spisovatele, který si příliš pozdě uvědomuje, co všechno ztratil, když všechno – včetně svých nejbližších – obětoval na oltář umění. Jeho jen naznačené prozření stejně jako nečekaný záblesk naděje na závěr potěšily, ale ani tak jsem si film nezamiloval. (28.02.2011)

Kdyby se mě někdo zeptal ,,A co ten Bergman jako dělal za filmy?", asi bych ho odkázal k Jako v zrcadle. To je totiž rozhodně jeden z nejtypičtějších Ingmarových filmů, díky kterým přešlo do běžné filmové řeči přídavné jméno bergmanovský. Minimum postav, promluv, děje, naopak hodně mlčení a stínů, opuštěný ostrov, psychická porucha, zničené rodinné vztahy, pointa, po které lze jen vypnout televizi a mlčet. Mnozí nevydrží, ale kdo ano, odměnou mu bude silná katarze. U Bergmana totiž víc než u kohokoliv jiného platí, že se vyplatí počkat si. (02.03.2010)