Jako v zrcadle

Príliš komorné aj na Bergmana. Štúdia jednej šialenej a osamotenej duše takmer bez deja. Ako materiál pre rozbor na nejakej filmovej škole dokonalé, ako program pre príjemne strávený večer odpudzujúce. Inak fajn, len tomu chýbala výraznejšia záverečná pointa, prípadne katarzia. Vízia boha hlavnej hrdinky ako pointa mi nepripadala dostatočne nosná. Film má ale krásnu temnú atmosféru. VIDENÉ ZNOVA: Tento a aj mnohé ďalšie bergmanovky si vyžadujú viaceré zhliadnutia a aj emocionálne dozrievanie diváka. Iba potom dokáže oceniť to, čo som na prvý krát kritizoval. (10.12.2009)

Tato Bergmanova poloha mi sedí nejvíce, těžká a neopakovatelná atmosféra ostrova i starého domu, čtyři výborně vykreslené a ztvárněné postavy a jejich pocuchané vztahy, mrazivé okamžiky hraničící u Boha-pavouka až s noční můrou a hlavně, což mi u Bergmana často chybí - nepotlačované emoce, které každou chvíli zdrcujícím způsobem zaútočí, tedy ne odcizené postavy, uzavřené v neproniknutelné slupce, ale postavy zranitelné a zachycované v osamělém utrpení, kdy jakákoliv potřeba masky odpadá. Právě díky tomuto přístupu k látce a postavám si tohoto snímku v Bergmanově tvorbě tak cením a řadím ho vůbec k jeho nejsilnějším výpovědím, které v tomto případě stojí na jakémsi rozhraní jeho tvorby, kde se předchozí s následujícím střetlo v bodě mě nejvíce oslovujícím. (18.03.2010)

"Jako v zrcadle" není Bergmanův nejdokonalejší film - obsahuje ale jednu z nejdokonalejších scén v jeho filmografii. Čtveřice hrdinů rozehrává vyrovnaný set vzájemných smečů - citově vyprahlý otec versus jeho děti okradené o rodičovské teplo; pak otec jako autor, toporný řemeslník, zostuzený živelnou kreativitou svého vlastního syna; pak syn rozervaný mezi (homosexuálními?) sklony a nepochopitelnou, zvrhlou náklonností své sestry; manžel zoufale bojující o záchranu své milované ženy; a nakonec žena, jejíž psychika se kousek po kousku definitivně rozpadá. Vše šlape jako perfektně promazaný stroj, většinu času sledujeme prostě špičkovou řemeslnou práci člověka, který svými scénáři dýchá - na to ale přijde závěrečná scéna zjevení a já pokaždé dostanu strašlivou husí kůži, která se mi ve vlnách vrací ještě hodinu po závěrečném, tichém, prvním skutečném rozhovoru otce se synem. Pak se mi někdy v noci zdají černí pavouci se studeným pohledem a zpod tapety se ozývá šepot ... (30.09.2012)

"Člověk si utvoří kolem sebe magický kruh a vyloučí ze svého světa všechno, co se nehodí do jeho tajných her..." Jak trefné! Jestli na mě něco v tomto Bergmanovu filmu silně zapůsobilo a rezonovalo s dozvukem zneklidňujícího dilematu, zároveň v souznění se všemi postavami v kruhu problému, bylo to právě drama rozpoutané "hrou" pana spisovatele, jenž ke své nemocné dceři od jisté doby přistupoval primárně jako k objektu svého tvůrčího zájmu, zatímco její fyzická nemoc plynule procházela do dalších, zejména psychických obtíží. Jestli jsem však s něčím v tomto filmu místy bojoval, byl to samotný Bergmanův styl, který jakoby pravidelně střídal dva odlišné až protikladné odstíny, kdy civilní psychologické drama zde nejednou vystřídá silně teatrální stylizace vybraných scén (která převažuje zejména u scén s postavou Karin a kterou nečekaně odstartuje scéna s postavami hrajícími v maskách a kostýmech přímo na jevišti). Se závěrem mi však plně došel význam tohoto rozpolceného stylu s ohledem na dva světy, mezi nimiž se Karin (jak i sama jednou říká) pohybuje, s postupnou inklinací k tomu nadpozemskému. Viděl jsem od Ingmara Bergmana i filmy, které mi přinesly silnější zážitek, ale uznávám, že mě Jako v zrcadle nakonec dost jak zaujalo onou civilní linií, tak překvapilo ve finále až fantaskním nadpřirozenem (jakým ostatně oplýva více režisérových filmů). Když k tomu připočtu nejeden působivý expresionistický záběr s vyladěnou černobílou stylizací, přikláním se ke 4. hvězdičce. [75%] (14.07.2024)

Připomnělo mi to Felliniho 8 a 1/2. Těžký, bezvýchodný film, který se vleče jako by mu někdo přerazil obě nohy. Dusivé a potemnělé svědectví o rozpadu osobnosti, hledání boha a lásky k bližnímu, zároveň tápavé tázání se po ceně umění tváří tvář konkrétní tragédii života. Vynikající exteriéry ostrova Fårö (?) dodávají tradičně strhujícím hereckým výkonům ještě více autenticity. Někdy jde film tak hluboko, až mrazí, jindy se trochu zmítá v jakési tvůrčí beznaději... Dan9K: nad tvým komentářem mě napadá neodbytná otázka, kolik jeho filmů jsi skutečně viděl. Tipoval bych dva a z rychlíku Stockholm—Göteborg... Nebetyčná kravina, bohužel. (26.11.2008)