Chlast

Miláček Mads včera oslavil 55 let, nevím, jestli má ještě nalito, ale já zrovna exla jeho Chlast, aniž bych mrkla. Vynikající! Precizní, výborný námět, perfektně zahráno, tragikomický tanec nad hlubokou roklí, kdy se směje jenom blázen. V závěru ani blázen. Excelentní v jemných nuancích, mimice, výrazu, proloženo výbornými momenty všeobecně přijímanými coby norma (chlastající děti, státníci) či inteligentním testem, koho od oka volit. Do toho "dogmatická kamera" a ta radost, když dá malý Brejla gól... Celá čtveřice alkoholtesterů  byla obsazena skvěle. Ve své době zazářil Nicolas Cage v Leaving Las Vegas, který je povinnou jízdou, pro správného fanouška syrového herectví. Má za to Oscara. Pokud si dobře vzpomínám, nalitý pod obraz se sám točil na malou kameru a učil se pak své vlastní opilecké výrazy. Zatím jsem nezjišťovala, jak se natáčelo tohle, ale výsledek by zlatého plešouna zasluhoval taky a nejen za hlavní mužský herecký výkon. Když už se Akademie rozšoupla směrem do Mexika, Korey, proč by to nešlo na Dánsko? Aha, vlastně bílí lidé, heterosexuálové a hlavně naléhavé sdělení, palčivé téma, ...beztak by to nebylo dost potřeštěně vykradené Tarantina či nudně, artově, černobíle, niterně osobní? Hm. Nevadí. Divák sám pozná, co je TOP. Během projekce člověku automaticky naskočí naše slavná Nohavicova teorie alkoholického kopce či řada přátel, známých, jejichž osobnosti se v chlastu rozpustily také.., ale to už jsou jiné příběhy, však všechny jako přes kopírák. Pět promile! ...a z repráků duní (a ještě dlouho dunět bude) "What A Life" od Scarlet Pleasure, sem tam proběhne husí kůže a nesmělé "Tak na zdraví!" (23.11.2020)

„Neodvážiť sa znamená stratiť sám seba.“ O dobrých filmoch sa ťažko píše. Recenzent má chuť napísať proste „pozrite si to“ a tým by recenzia končila. Chľast JE dobrý film. Jednak sa zaoberá originálnou myšlienkou (čo ak je istá forma promile v krvi potrebná k tomu, aby človek žil kvalitne?), jednak má skvelý kasting. Najviac pozornosti samozrejme upúta Mads Mikkelsen, ktorý do toho šiel naplno, viď. WTF tanečná scéna, ale o tom, aký je to fakt obrovský profesionál najlepšie vypovedá to, že sa samoúčelne nepredvádza a nestrháva na seba pozornosť, ale nechá žiť a dýchať aj svojich troch parťákov, z nich s dvoma sa mimochodom „náhodou“ stretol v Hone. Žánrovo zvláštny film: občas krutá dráma, občas komédia, inokedy feel good movie. Ale funguje to. Proste - pozrite si to. (14.07.2021)

Živě si představuji, jak by námět tohoto filmmu přetvořila česká produkce do zoufale trapné komedie bez špetky noblesy. Právě noblesa mě totiž napadá jako jedna z prvních věcí ve spojení s Vinterbergovým Chlastem. On je to totiž film myšlenkově vcelku plytký. Naštěstí samotné pojetí tématu denního chlastání je zde... noblestní. Poměrně inteligentní, uvěřitelné postavy ve vší skromnosti objevují zákonitosti denního chlastání. Jsou části filmu, kde se cituje Hemingway a jsou části filmu, kde se chčije do postele. Oba rozměry zde mají své místo, oba vedle sebe koexistují a ve své podstatě fungují. Přeci jen mi jako pěst na oko přišlo chování všudypřítomných studentů, kteří dle mého názoru měli za úkol dotvářet realistické vyznění filmu a to se příliš nepovedlo... Jako lehká komedie však ok. 7/10 (14.04.2021)

Někdy je alkohol příčinou i řešením všech problémů, abych parafrázoval Homera Simpsona. Vinterbergovi jde na ruku svěží a dobře napsaný scénář a především spolupráce s famózním Sturlou Brandthem Grøvlenem, který dokázal spojit realismus a kinetiku kamery do podoby, kdy člověk skutečně má pocit blízký intoxikaci. Ano, v něčem je to podobně jako Hon modelově vystavěné drama, u kterého cítíte, kam směřuje. Jenže Vinterbergovi se povedlo být bolavě osobní a civilní, něco, co mu zoufale nevyšlo ve zdechlé Komuně. Jeho postavy a jejich opilecký pohyb skutečností jsou zcela oproštěné od morality, v tom filmu je něco nebývale upřímného. Zatímco po Rodinné oslavě občas Vinterberg působil jako manýrista nebo apatický dělník stříbrného plátna, tady převažuje naléhavost a sarkastická energie. Jedná se o jednu z nejlepších dramatizací prázdnoty a pocitu bezcennosti, která přichází určitém věku. Zároveň Chlast brilantně vystihuje pomíjivé pocity euforie a momenty, kdy člověk nabyde pocitu, že vyzrál na život (aby se vzápětí zklamal). Je to film o bolavém hledání, destruktivním přátelství a taky o tom, že katarze nutně nemusí znamenat nalezení odpovědi, ale odevzdání se okamžiku. Mikkelsen tím závěrečným výstupem stvrzuje životní formu a pohybem opisuje něco, co moc dobře znám a ve filmu v téhle průzračné severské otevřenosti zas tak často nevídám. (08.10.2020)

Opojný, neskutečně opojný. Film, co dokonale vystihuje všechny fáze kolem alkoholu. Ty pozitivní, když z nás chlast jako zázrakem udělá zábavnějšího, víc v pohodě, víc uvolněnýho člověka. Ale i ty negativní, když se probouzíme jinde, než bychom chtěli nebo (podle svého střízlivého já) měli. Ve stavu, ve kterým nám není už tak dobře, jako před několika hodinami. A teď si představte, že tohle všechno někdo dokáže převést do filmu a natočit to přesně tak, jak se v těchto fázích cítíte. Těžko říct, proč nenapálím plný počet. Třeba až si budu se skleničkou v ruce trsat po bytě na finální písničku a budu mít pocit, že mi patří svět, přihodím. A nebo po repríze. Uvidíme. (02.05.2021)