Chlast

Dánský režisér a scenárista Thomas Vinterberg zvládl hodně zaujmout svým filmem Hon z roku 2012. Dánský snímek o vychovatelovi ve školce, jenž je obviněn z pedofilie a stává se tak nenáviděným terčem vesnické komunity byl silným a nepříjemným zážitkem o velmi citlivém tématu, který se právem dočkal uznání víceméně po celém světě a dočkal se i nominace na Oscara za nejlepší zahraniční film. Vinterberg se díky tomu částečně dostal i do Hollywoodu novou adaptaci Daleko od hlučícího davu, především ale nadále tvořil v Dánsku a dále od doby Honu zvládl natočit filmy Komuna a Kursk. Vinterbergův nový film je ale jeho první zcela dánská produkce od Honu a já rád můžu říct, že je Vinterbergův návrat k dánským kořenům naprosto parádní a to pro mně osobně tak moc, že jsem ještě spokojenější než u Honu. Po velmi silném a citlivém tématu si u své novinky Chlast vzal Vinterberg na paškál další velmi zajímavé téma, které se navíc na rozdíl od tématu Honu ještě víceméně nikde neprobralo- Dle jisté teorie by totiž člověk měl žít s jistou dávkou alkoholu v krvi. Stejně jako u Honu Vinterberg sepsal scénář společně s Tobiasem Lindholmem a na pozadí už tak velmi zajímavé a subjektivní teorie vytvořili velmi komplexní námět, kterému nechybí správná gradace, sympatické a zajímavé charaktery nebo emocionální vyvrcholení v těch správných momentech. I díky tomuto všemu má ve finále Chlast stejně jako Hon potenciál oslovit výraznou škálu diváků po celém světě a Vinterberg zde opět předvádí, že skutečně jde o evropského tvůrce, který by se v Hollywoodu ztratit nemusel (i přesto, že ke slovu dokonalost mají jeho Daleko od hlučícího davu nebo Kursk hodně daleko). Vinterberg pracuje s naprosto skvělou hlavní čtveřici- Magnusem Millangem, Larsem Ranthem, Thomasem Bo Larsenem a především Madsem Mikkelsenem. S každým z těchto herců už Vinterberg spolupracoval a žádný člen ústřední čtveřice není nevýrazný a každý z nich dostává možnost zazářit. Stěžejním matadorem je ale především právě vždy výborný Mads Mikkelsen, který si stejně jako kdysi u Honu opět koleduje o nominaci na Oscara, ke které se snad doslova dotančí. Jeho postava vyhořelého učitele dějepisu je nejvýraznější a Mikkelsen je opět hlavním králem scény, kdy ho prostě jeho charizmatem, hlasovým projevem či emocionálními hereckými projevy nejde nemilovat. Pro tohohle dána už mám delší dobu slabost a každý jeho nový herecký projekt budu nadále s radostí vyhlížet. Především se ale už z tak zajímavé teorie skutečně zvládl stvořit jedinečný příběh, který toho o slastech a neslastech alkoholu řekne opravdu hodně. Už samotná tématika může českému národu plného alkoholiků neskutečně sednout a především se každý člověk, jenž to tak trochu přehnal s alkoholem v charakterech filmu pozná. Především naprosto parádní kontrast čtveřice učitelů, kteří chlastají z důvodu ,, akademických´´ účelů a mladých lidí, kteří chlast vnímají víceméně jako akt dospělosti (což je nesmysl) a neuvědomují si jak snadno je alkohol může dostat na dno je v hloubce Chlastu neuvěřitelně pocitově silný a je jen důkazem toho, jak výrazné vrstvy pecka sehraného dánského týmu má. Chlast je ukázkou naprosto inteligentního scénáře, živelného vyprávění a především schopnosti balancovat mezi odlehčenými a vážnějšími momenty. Pokusy o černý humor u Chlastu fungují, přesto se tu ale pořád rozjíždí především sonda do experimentu, který se potencionálně skutečně může ošklivě zvrtnout pokud se to s alkoholem přežene nad míru. Jaké množství je vlastně ta ideální dávka v alkoholu krvi? To není tak jednoduchá odpověď a i díky tomu se experiment může hlavní čtveřici snadno dostat mimo kontrolu. Zásadní moment uvědomění si toho, že méně je někdy více a všeho moc někdy škodí je víceméně geniální pomrknutím na všechny poživatelé alkoholů, kteří by měli včas zabrzdit. V Chlastu tak snadno jde nalézt i menší náznak lehké satiry, kterou ale zároveň není nutné vážně hledat. Ten film je totiž pořád úkaz naprosto sebejistého režijního uchopení, který skutečně vytvořil jeden z nejsilnějších zážitků roku. A to rozhodně není málo. Na internetu už jsem stihl zaregistrovat lehké výtky, které Chlastu vytýkají trošku zdlouhavý či neuspokojivý konec nebo možná menší emocionální dopad než by chtěli. A já s tím nesouhlasím, protože mě nejenom konec vyloženě dojal, ale finále je pro mně jasnou silnou tečkou za celým vyprávěním a nedokážu si krom menších dramaturgických přešlapů či lehkého napůl nevyužitého potenciálu z pár momentů vybavit něco co by se Chlastu dalo vyloženě vyčítat. Vizuálním zpracováním ještě lákavější než Hon a i pocitově nakonec přece jen těsně upřednostňuji právě Chlast. Vinterberg se vrátil k dánským kořenům v plné síle a Mikkelsen ukazuje, že by se jako tanečník nemusel stydět. Až se tedy česká kina opět otevřou, doufám, že se tahle dánská pecka dočká vřelého diváckého přijetí a Mikkelsen si skutečně pro tu sošku dojde. Už jen kvůli tomu potencionálnímu tanečku v rouškami narvaném Dolby Theatre! (12.10.2020) (méně) (více)