Pianista

Po letech jsem se na Pianistu podíval znovu a na změnu hodnocení to nevidím, i když dokážu pochopit, když někdo drama ocení „pouze“ třemi hvězdami. Možná třeba proto, že členové židovské varšavské rodiny hovoří britskou angličtinou. A nevypadá to úplně dobře. Ale těch rozporuplnějších momentů je nakonec překvapivě víc. Třeba docela odstrašující délka. Ale postupně. Autobiografická kniha brilantního pianisty dostala režiséra Romana Polanského do kolen, tudíž se konečně podíval na látku, která je mu sakra blízká (sám zažil krakovské ghetto, jeho matka zemřela v transportu). Hudebník Szpilman zažil první bombardování v rozhlase, ve kterém pracoval a díky kterému ho mnozí Poláci začali zbožňovat. Bylo to však nic proti tomu, co měl zažít. Počínaje stěhováním do ghetta, konče ztrátou blízkých i vlastní důstojnosti. Polanski vypráví místy až bez emocí, dal si záležet na scénografii, na kostýmech, na atmosféře. A přinesl několik vrcholných momentů (stařík vykázaný mimo chodník, vojáci zpestřující si šichtu nucením židovských mrzáků k tanci, výzva důstojníka, aby Szpilman dokázal, že je skutečně pianistou, zmizení zachránce ze zajateckého tábora, veškeré akční sekvence) i rozporuplných situací (pianistův osud je hodně závislý na náhodě a vlastně i štěstí – lidé okolo umírají i jen kvůli tomu, že promluví, on, páchající „horší zločiny“ přežívá). Tahle kombinace pořádného rance štěstí, pudu sebezáchovy i egoismu může nějaké diváky rozčílit, soudit ovšem v úplně jiné době někoho, koho zasáhl holocaust, ale nelze. Výpovědní hodnotu má.. A ne zrovna malou!! PS: Neustále trpící a Oscarem oceněný Adrien Brody je velmi dobrý, Nicolas Cage v Adaptaci si mě ovšem toho roku získal víc.. (09.07.2015)

Pianista začína nenápadne. Spolu s hlavnými postavami veríme, chceme veriť, že je to len hlúpy omyl. Že sa to skončí skôr, než sa to poriadne začne. No a potom Polański začne mrazivo, desivo a neohľaduplne priťahovať uzol. A zrazu, ani nevieme ako, nás má plne vo svojej moci. Vieme, že už sa mu z desivej pasce nevyvlečieme. Začína tiecť krv. Doslova. Pre Polańského bola adaptácia knihy osobnou záležitosťou, keďže ako poľský Žid zažil nemecké krvavé prenasledovanie v plnej dávke (v koncentračnom tábore okrem otca,  ktorý záhadne prežil a domov sa vrátil s novou manželkou, stratil všetkých). Našťastie mal renomovaný režisér k dispozícii adekvátny (na svoje skromné európske pomery) rozpočet, takže sa mu podarilo vytvoriť kvalitnou výpravou, retro atmosférou a kostýmami presvedčivé, realistické stvárnenie doby natoľko presvedčivo, až je pozeranie Pianistu (vyznačujúceho sa nezabudnuteľnou scénou s dobrým dôstojníkom wehrmachtu Wilmom Hosenfeldom, ktorého i na malom priestore výborne zahral Thomas Kretschmann, mimochodom súčasťou knihy je i jeho denník) vysiľujúce... ale i táto časť histórie k nám patrí. Rozpočet 35, celosvetová tržba 120, čo by za to dali mainstreamoví hollywoodski vysokorozpočtoví režiséri. (03.01.2005)

Další film, který nám nevědoucím divákům ukazuje, že Židé to měli za války opravdu hodně těžké... Poslední, co bych chtěl, je nějak tohle téma zlehčovat, ale už asi stý film podle jednoho a toho samého mustru vidět vážně nepotřebuju. Prvoplánově ukazované utrpení naprosto vedlejších postav, které se objeví, zemřou, či zaplakají, a dál už na ně scénář ani nevzpomene, ve mně žádné skutečné emoce nevzbudí. Mnohem působivější je ten téměř postapokalyptický survival ve třetí čtvrtině snímku (kdyby měl celý film takový ráz a atmosféru, byla by to neskutečná pecka!), jenž však trpí jen velice těžko uvěřitelným následujícím děním. Je mi naprosto jasné, proč má Pianista převážně kladné ohlasy (nedotknutelný námět a citové vyděračství zmůžou mnoho), ale kromě prvotřídních hereckých výkonů zde neshledávám nic, co bychom už neviděli jinde a lépe... (19.02.2009)

První polovina pro mě byla sugestivnějším a silnějším zážitkem, než Schindlerův seznam. Zatímco ve Spielbergrově díle události sledujeme z pozice Němce, u Pianisty je to pohled Žida, možná právě proto je to pro diváka nepříjemnější a intenzivnější. I pozdější Szpilmanovo skrývání a neustálé přemísťování a strádání nepůsobí rozvlekle, hlavně díky scénám jako například tichá hra na piano. Nehledě na absolutně famózní výkon Adriena Brodyho, jehož Oskar je rozhodně zasloužený, a já mu věřila každé gesto a každý pohled. Po něm snad stojí za zmínku ještě můj oblíbenec Thomas Kretschmann, který i na malém prostoru dokázal stvárnit věrohodnou postavu a zapsat se do paměti (taky hlavně proto, že to byl mezi německými vojáky jediný "dobrák"). Navíc je celý film proložen Chopinem. Jenže pak přišel konec, který působí vedle zbytku filmu přinejmenším dost suše, představovala jsem si něco jako scénu osvobození z Shawshanku a ono to tady jen tak nějak vyšumělo do ztracena. Velká škoda. Takhle "jen" 80% (08.04.2011)

Vzpomínka na jednu z největších krizí lidství v dějinách skrze přežívání židovského pianisty mě osobně ničím neohromila, ale její síla spočívá v náhledu do ulic válečné Varšavy, tvrdého survivalu od prvních známek nacistické čistky až po jejich úprk před rusy. Chladný, působivý. Téma holocaust podle mě ve filmech často propadá v samoúčelnost, toto je sice velmi jednostranný pohled, ale větší dojárnu jsem v něm nezaznamenal. (05.05.2015)