Pianista

Roman Polanski je jeden z mých oblíbených režisérů a všude uznávaný Pianista je jedním z jeho nejlepší děl. Skroo každý se nevyhne srovnávání s jinými válečnými dramaty, ale Polanski se nejlíp ze všech dokázal věnovat jedné postavě a ne válce v pozadí. Adrien Brody je dokonalým pianistou, kterého si zamilujete za každou cenu. Válka v tomhle filmu nevypadá ani tak hrozivě, jako její důsledky. Vše je poměrně komorní. Vidíme jednu uličku a děj na ní. Střelbu, rebélii, malý výbuch... Vše na malém prostoru a přesto velmi působivé. Pianista je minimalistická a citlivá studie jednoho člověka v jeho nejhorším životním období, v kterém nemůže nejen plnit své touhy, ale ani svobodně žít. Neoddělitelně k filmu patří jeho úchvatná hudba, která pro všechny milovníky piána je opravdovým skvostem stejně jako hlavní téma, které je nezaměnitelné. (15.07.2007)

Hodně štěstí, Chopin, Bach, Beethoven v srdci a hlavně nezlomná touha žít.. Spielbergův Schindlerův seznam byl pro mě příliš filmový, než aby mohl objektivně popisovat realitu a u Polanského Pianisty to funguje přesně naopak. Dojmy však zanechávají oba filmy stejně hluboké a nevím, kdo by měl ze současného hollywoodského spektra větší právo na danou tématiku točit než tihle dva. V nadsázce řečeno, film o vybíjení kytovců vždycky bude umět nejlépe natočit velryba.. Výběrem látky jsou sice autoři v mých očích zvýhodněni (citlivost tématu holocaustu a s tím spojená shovívavost kritiky) a obrazně jsou tak už v půlce trati, zatímco ostatní teprve čekají na startovní výstřel, nicméně podobných snímků jen houšť jakožto memento pro další generace, že některé události se již v historii lidstva nesmějí NIKDY opakovat. Brody vzhledem k roli, co hrál a vlastním schopnostem si už dopředu mohl doma na poličce nachystat místo pro zlatého plešouna, ale mě mnohem více zaujal ve své pár minutové roli Thomas Kretschmann. Zajímavá postava kapitána Wilma Hosenfelda, v civilu učitele a za války zachránce Poláků a Židů z pozice vysoké šarže oblékající uniformu nacistického Německa(!), by si bezpochyby zasloužila vlastní film. (11.06.2010)

Pravdupovediac, po toľkých oslavných opisoch, som čakal od tohoto filmu viac .... Čo však nemôžem ponechať stranou, je nádherný výkon Adriena Brodyho, ktorý sa zhostil svojej úlohy na výbornú. Prvá časť filmu má spád a napätie. Zlom však nastáva po tom, keď prichádza na rad one-man show Brodyho. Zábery boli miestami dlhé, bez dostatočného napätia a plynutie deja som si uvedomoval len v medzititulkoch. A toto je moja najväčšia výtka. Ostatné je už len ako žblnkot do vody. Nedokreslené postavy jeho známej, speváčky a takisto alibistický 10-minútový záver s jedným dobrým Nemcom. Dobrýn len preto, že miloval nadovšetko hudbu a "nositeľov" hudby. Všetci ostatní neboli preň nič viac ako dym z cigarety. Veď kto si vlastne všimol, že toho "dobrého" fašistu zdravila v pozore jedna celá budova plná "zlých" Nemcov. To jednoznačne dokazuje, že tento "filantrop" musel byť minimálne vedúci jednej z posádok pôsobiacich v okupovanej Waršave. A len tak btw. hudobná zložka filmu akokeby ani neexistovala, mimo klavírnych kreácií Brodyho. A tá posledná , circa 5 minútová v rozpadnutom dome bola obzvlásť (z filmárskeho pohľadu) nudná. Striedali sa tu len tri obrazy: - pohľad na hráča, -pohľad na klavíristove ruky, -pohľad na nemeckého vojaka. A to sa Polanski neodvážil ani i pohľad z iného uhla, na zábery niečoho iného .... Škoda.... Myslím si, že práve na tejto scéne sa dalo ukázať strašne veľa. Ale my sme nevideli vlastne nič, len sme počúvali Chopina ( mimochodom krásneho). (03.10.2004)

Další zdařilá výpověď o otřesných zločinech nacismu. Adrien Brody je v roli opravdu přesvědčivý a hlavně díky němu funguje konečná část filmu, kde se vůbec nemluví a on se jen skrývá před nácky. Přišlo mi to chvílema jak variace na Trosečníka akorát v nacistickém Polsku. Hrůzy jsou tu zachyceny dostatečně, ale v ostatních filmech o druhé světové válce vždycky přišla taková ta katarze z osvobození na konci, a ta v Pianistovi moc nevyzněla. Jsou i lepší filmy o tomto tématu, ale tenhle taky není špatný. (24.02.2008)

Příběh člověka, který se stává nezúčastněným, ale hluboce poznamenaným divákem nemilosrdných dějin, které nemůže a ani nechce pochopit. Tomuto konceptu odpovídá i formálně odosobněné a až příliš čisté a umělé zpracování. Polanski nevysvětluje, leč vyjevuje. Nechává diváka nechápavě a rezignovaně přijímat rány osudu spolu s titulním hrdinou, který se nepídí po smyslu dění a snaží se pouze přežít. Co se mi však líbí nejvíce je variabilní způsob, jakým Polanski chápe a využívá hudbu. Hudba je v jeho podání útěchou, prostředkem k dorozumění i nejjednodušším nástrojem k vyjádření nejniternějších pocitů. Mluví mi tím z duše! Nejpamátnější scéna? Hra pro německého důstojníka v polorozpadlém domě. 4,5* (21.03.2008)