Pianista

Polanského opus magnum, evropský koprodukční velkofilm Pianista, je v podstatě malé komorní drama - drama muže, výjimečného umělce, na jehož pohnutém osudu je symbolicky demonstrována zrůdnost běsnění, které rozpoutali Němci v průběhu svého opanování Evropy během druhé světové války. Není třeba emocionálně vypjatých záběrů (Schindlerův seznam) ani agresivně útočících scén válečné vřavy (vojín Ryan), nemluvě o patosu (Ryan) či naturalismu a syrovosti (Jdi a dívej se), Pianista si vystačí jen s prostým vylíčením jednoho obyčejného osudu neobyčejného člověka, umělce ve velmi neobyčejné a pohnuté době. Wladyslaw Szpilman (v podání skvělého a typově přesně zvoleného Adriena Brodyho) v podstatě jen prochází svým životem, nechává se unášet proudem doby, nesnaží se oponovat či plavat proti proudu, ale i tak to stačí na to, aby divák pochopil, proč byl holocaust tím, čím byl - selháním mravnosti, humanity, kulturnosti, ale hlavně koncertem běsů, tichým a téměř decentním a v podání nacistů zrůdně kultivovaným mávnutím křídel smrti... (18.09.2007)

Po letech jsem se na Pianistu podíval znovu a na změnu hodnocení to nevidím, i když dokážu pochopit, když někdo drama ocení „pouze“ třemi hvězdami. Možná třeba proto, že členové židovské varšavské rodiny hovoří britskou angličtinou. A nevypadá to úplně dobře. Ale těch rozporuplnějších momentů je nakonec překvapivě víc. Třeba docela odstrašující délka. Ale postupně. Autobiografická kniha brilantního pianisty dostala režiséra Romana Polanského do kolen, tudíž se konečně podíval na látku, která je mu sakra blízká (sám zažil krakovské ghetto, jeho matka zemřela v transportu). Hudebník Szpilman zažil první bombardování v rozhlase, ve kterém pracoval a díky kterému ho mnozí Poláci začali zbožňovat. Bylo to však nic proti tomu, co měl zažít. Počínaje stěhováním do ghetta, konče ztrátou blízkých i vlastní důstojnosti. Polanski vypráví místy až bez emocí, dal si záležet na scénografii, na kostýmech, na atmosféře. A přinesl několik vrcholných momentů (stařík vykázaný mimo chodník, vojáci zpestřující si šichtu nucením židovských mrzáků k tanci, výzva důstojníka, aby Szpilman dokázal, že je skutečně pianistou, zmizení zachránce ze zajateckého tábora, veškeré akční sekvence) i rozporuplných situací (pianistův osud je hodně závislý na náhodě a vlastně i štěstí – lidé okolo umírají i jen kvůli tomu, že promluví, on, páchající „horší zločiny“ přežívá). Tahle kombinace pořádného rance štěstí, pudu sebezáchovy i egoismu může nějaké diváky rozčílit, soudit ovšem v úplně jiné době někoho, koho zasáhl holocaust, ale nelze. Výpovědní hodnotu má.. A ne zrovna malou!! PS: Neustále trpící a Oscarem oceněný Adrien Brody je velmi dobrý, Nicolas Cage v Adaptaci si mě ovšem toho roku získal víc.. (09.07.2015)

Příběh člověka, který se stává nezúčastněným, ale hluboce poznamenaným divákem nemilosrdných dějin, které nemůže a ani nechce pochopit. Tomuto konceptu odpovídá i formálně odosobněné a až příliš čisté a umělé zpracování. Polanski nevysvětluje, leč vyjevuje. Nechává diváka nechápavě a rezignovaně přijímat rány osudu spolu s titulním hrdinou, který se nepídí po smyslu dění a snaží se pouze přežít. Co se mi však líbí nejvíce je variabilní způsob, jakým Polanski chápe a využívá hudbu. Hudba je v jeho podání útěchou, prostředkem k dorozumění i nejjednodušším nástrojem k vyjádření nejniternějších pocitů. Mluví mi tím z duše! Nejpamátnější scéna? Hra pro německého důstojníka v polorozpadlém domě. 4,5* (21.03.2008)

Další film, který nám nevědoucím divákům ukazuje, že Židé to měli za války opravdu hodně těžké... Poslední, co bych chtěl, je nějak tohle téma zlehčovat, ale už asi stý film podle jednoho a toho samého mustru vidět vážně nepotřebuju. Prvoplánově ukazované utrpení naprosto vedlejších postav, které se objeví, zemřou, či zaplakají, a dál už na ně scénář ani nevzpomene, ve mně žádné skutečné emoce nevzbudí. Mnohem působivější je ten téměř postapokalyptický survival ve třetí čtvrtině snímku (kdyby měl celý film takový ráz a atmosféru, byla by to neskutečná pecka!), jenž však trpí jen velice těžko uvěřitelným následujícím děním. Je mi naprosto jasné, proč má Pianista převážně kladné ohlasy (nedotknutelný námět a citové vyděračství zmůžou mnoho), ale kromě prvotřídních hereckých výkonů zde neshledávám nic, co bychom už neviděli jinde a lépe... (19.02.2009)

Nechci být příliš patetický, ale více takových filmů!! Aby lidé nezapomínali, jaké hrůzy se děly, jakých svinstev je schopna lidská rasa sama na sobě, aby se něco podobného už více neopakovalo. A Adrien Brody - ten mně naprosto dostal! Úplně jsem s ním prožíval jeho roli, byl naprosto strhující a jsem moc rád, že toho Oscara dostal právě on. Stejně jako Mistr Polanski, kterému nacisti vyvraždili rodinu a on moc dobře věděl, o čem vypráví. Na tomto nádherném, strhujícím díle to bylo jasně vidět. (01.06.2003)