Hnus

Ačkoli tento první zástupce „Apartment Trilogy“ mistra Polanského je téměř padesát let!!! starý, tak datum výroby zde rozhodně neubírá na jeho intenzitě, ba naopak. Srovnávat Repulsion se současnými horory či psychothrillery nejspíš není na místě, proto si vystačím s tvrzením, že Roman Polanski se svým specifickým minimalistickým přístupem opět dokázal z dané látky vykřesat téměř maximum. Catherine Deneuve se do své role paranoidní schizofreničky vžila dokonale a ztotožnění se s její postavou je nutným předpokladem výsledného „potěšení“ z celého snímku:)) Ještě stojí za zmínku skutečnost, že místo pitvání a hledání příčin (samozřejmě, že odloučení od sestry a frigidita jsou zjevnými příčinami, ale toto zde není dále příliš rozvedeno) toho, co se děje hlavní postavě, se Polanski zaměřuje spíše na samotnou „akci“ a jak je ostatně jeho zvykem, na budování paranoidní atmosféry, kdy skutečně začnete pochybovat, co je ještě paranoia a co se opravdu reálně děje. Nemůžu jednoznačně říct, který z těch tří filmů (Nájemník, Rosemary má děťátko, Hnus) je nejděsivější či nejintenzivnější, ale ve všech případech se jedná o velice kvalitní díla, která pečlivým budováním hutné atmosféry dostanou diváka tam, kam chtějí. Sugestivní, HNUSné a působivé. (25.10.2012)

„Všetky panny sú rovnaké.“ Dobrí režiséri potrebujú kvalitný scenár a krásne herečky dobrých režisérov. HNUS (1965) je prvým filmom Romana Polańského (NÔŽ VO VODE) v angličtine. Režisér ho stvoril predovšetkým kvôli prípadnému komerčnému úspechu, vďaka ktorému by si mohol v budúcnosti dovoliť financovať osobitejšie filmy. SLEPÚ ULIČKU napríklad. Tá vznikla rok po HNUSE a v titulnej úlohe mala Françoise Gorléacovú, mimochodom sestru úchvatnej Catherine Deneuveovou z HNUSU (ktorej HNUS zabezpečil „vážnejšie“ herecké ponuky). To, čo s ňou zvrátený Polański v HNUSE predvádza, hypnotizuje a fascinuje. Desivo prezentovaná osamelosť uprostred davu. (25.10.2008)

Vedle tohoto filmu jsou Hitchockovi horory (viděl jsem Psycho a Ptáky) jen povrchními kuriozitami ze sekce "pro pamětníky", jakkoli dobově mistrovskými. Jak geniálně a působivě spojuje Polanski extrémní napětí, hrůzno, vyšinutost a náhled do freudovských hlubin jisté osoby! Jak provokuje svou hrdinku. Proč je její odpor tak chorobně vybičován? Ten film mohl stejně dobře skončit nějakou její sexuální orgií a bylo by to zrovna tak uvěřitelné. Podobně jako v Herzově Spalovači mrtvol (aniž bych oba filmy připodobňoval v jiných aspektech) v Repulsion nelze rozeznat hranici mezi "normálností" a "šílenstvím". V obou těchto filmech je to právě nenápadná spirála "monoaspektuální" vyšinutosti, vedoucí do naprosté katastrofy, která nám nedovoluje říci si "ještě že jsem normální". Nejde o to, že navenek není nic poznat. Jde o to, jestli "normálnost" není vždy už potenciálním šílenstvím, jestli šílenství není něčím normálním. Na tom nic nemění, že si Polanski vybírá zcela určitou diagnostikovatelnou patologičnost. Co se v hrdince a hrdince děje, to se děje naprosto normálně, to jsou jen určité aspekty dobově možného způsobu prožívání, jen "poněkud" vyšinuté přes míru. Myslím, že k interpretaci Carol, stejně jako Kopfrkingla, by se dal napsat dosti dlouhý esej a přesto by ani v jednom případě nebylo možno provést jednoznačný závěr. A jak technicky, obrazově, zkrátka "filmařsky" Polanski svou látku podává - ukazuje se jako skutečný mistr. Doporučuji druhý odstavec zdejšího "oficiálního textu distributora", který říká to, co mně se nedaří artikulovat. (05.06.2011)

Z nějakého důvodu jsem si během velmi sugestivního závěru představoval, jak by celá záležitost vyzněla coby televizní reportáž o hrůzném nálezu v jednom panelovém bytě. Jak by byl vykreslen vrah, jak oběti, zda-li by vůbec někoho zajímaly příčiny. Těm je věnováno předchozích devadesát tíživých filmových minut, zahrnujících asi třikrát znásilnění Catherine Deneuve a minimálně jednou Catherine Deneuve procházející v zombie modu Londýnem. Ale ačkoliv (nebo právě proto), že jsem se během nich cítil jako hlavní hrdinka – jako paranoik trpící klaustrofobií, kterému začíná jít na mozek „duševní“ uvěznění mezi čtyřmi stěnami –, nebyl jsem schopen uniknout. Netuším, jestli má jít o výzvu ke zmagoření, nebo naopak o varování před ním, či pouze o atmosférické nahlédnutí do hlavy pacientky, která utekla z pohovky doktora Freuda, psychárna je to každopádně vydařená. 80% Zajímavé komentáře: Jeanne, venus, Jordan, lupuscanis (16.06.2009)