Hnus

ROMAN POLANSKI, HNUS (1965). CATHERINE DENEUVE SAMA DOMA. Černobílá hrůzostrašná historka o světle a stínu. ___ Carol, váhavě, bez zjevného cíle, kráčí ulicí. Zvědavé oko kamery z neuctivé vzdálenosti nervózně zkoumá její duchem nepřítomný pohled. Obraz se jemně pohupuje v rytmu jejího kroku. Bez dechu sledujeme neznatelné záchvěvy – tváře i rozpuštěných vlasů. Vše podbarveno nervními jazzovými tóny, Sirénami chaosu dění uvnitř londýnské City. Elektrizující, napjatá atmosféra naznačuje, že postačí jediný nepatrný zádrhel, a 'cosi' exploduje. ___ Vypozorovali jsme tolik, a přece nejsme o mnoho moudřejší, v čemž se nelišíme od naivních mužů, kteří se s Carol setkávají. ___ Carol má v sobě pramálo z Evy. Ženy, kterou by muž mohl posvém ovládat. Nedaří se to ani divákovi. V Carol se v podání podmanivé, mladičké Deneuve Polanskimu daří vyvolat napovrch ducha nespoutané Lilith – (apokryfní) první ženy Adamovy. "Nechci ležet pod tebou“. Hrdé ženy, kterou Starozákonní Bůh - po té, co si na ní uražený Adam postěžoval "výše" - zatratil a vyhnal. Žena, která je odjinud. To proto ten nepřítomný pohled. ___ Kus téhle Lilith (na just!] zůstal v každé jedné z Vás. Znáte ji dobře. „Posvátná děvka“ uvnitŕ Vašich těl, co si bere, co chce. Co odmlouvá. A křičí: Tak dost! Co muže zpraží jediným pohledem. Nebo v jediné vteřině sežehne plamenem vášně… Téhle nepokořené ženě vzdává Polanski svým filmem hold.___ Svědčí její nepřítomný pohled o počínajícím šílenství? Tuze morální kategorie. Slovo, kterým lze lhostejně přikrýt cosi, co je jiné povahy. Lilith v těle Carol je především sama. Cizinka. Nepochopená. Příliš krásná pro svět vezdejší. Sama v anonymním, rušném, odcizeném městě. ___ Střevíce ležící uprostřed pokoje. Nesebere. Neuklidí. Už tu stejně není nikdo, kdo se dívá. Samota se mění z metaforické ve faktickou. Ostentativní mlčení. Zatažené závěsy oken. Čas odplývá.Kam asi...? Carol poprvé v životě dělá, co chce. A taky nedělá, co se jí nechce. A blíží se umanutě k bodu, z něhož již není návratu… ___ Jak říká Michel Tournier: druzí lidé jsou jako majáky, které kolem sebe vytváří světelné ostrůvky. Co se stane se světlem a všemi jeho myslitelnými odstíny, když tu „ti druzí“ nejsou? Kam tohle světlo nedopadá, tam vládne bezedná noc. Pak neživé věci ožívají. V zrcadlech se zjevuje, co není. Černá a bílá. Světlo a stín. Ostré surreálné záběry z neočekávaných úhlů. Atmosféra budovaná z nespatřeného. Promlouvá, co je mimo záběr. Umlčovaná zvuková stopa evokuje snový, halucinovaný charakter prožívání. V této fázi se filmová "řeč" proměňuje v dokonale sehranou symfonickou skladbu. Nikdo se nedívá. Bůh by mohl. Kdyby se uměl zastydět... ___ Post scriptum: Ještě teď si vzpomínám, jak jsem za velkou louží na ten film zíral v rámci výuky poprvé. Jako tele na nový vrata. Kladl jsem si spoustu nesmyslných otázek, a nenašel vůbec žádné odpovědi. Mezitím jsem něco málo prožil, a tentokrát už se skvěle bavil :) ___Hnus (1965) je první z trojice filmů ze 60. a 70. let, ve kterých Polanski prozkoumává domnělá (i reálná) ohrožení, jímž jsme vystaveni při pobytu ve městě, chtělo by se upřesnit: v městském bytě (Rosemary má děťátko (1968), Nájemník (1976)). Více o skvělém soundtracku: Chico Hamilton ( http://www.dougpayne.com/repulsio.htm ). ___ Ještě jedno post scriptum: Text věnuji všem nespoutaným ženám, co si i dnes udržují zvyk ke všemu čichat a naslouchat svým divokým instinktům.. … Zajímavé komentáře: Jeanne, Jordan. Komentář unaveného profesionála postiženého žalostnou slepotou: Djkoma. (11.09.2008) (méně) (více)