Mlčení

Depresia, nenávisť, vášeň, hnev, sexualita. Toto rukopisom zabalené maestro kombo funguje hlboko pod kožou a i keď sa film zdá byť v niektorých pasážach nudný, bez nich a bez toho mlčania by postrádal samotný efekt nešpecifikovaného (ťažkého) pocitu. Akoby neexistovala pomocná ruka ani medzi blízkymi. K tomu fajnové čiernobiele obrazy, moja obľúbená Ingrid Thulin a skvelé temné mimické gestikulácie. Rovnako "zle" som sa cítil ako pri pozeraní Requiem for a Dream. A jediným čiastočným "vyslobodením" je záverečný nádych čerstvého dažďa z vlakového okna. (11.07.2013)

Dvě sestry, které se už ani nesnaží najít k sobě cestu. Jejich vzájemný chlad podtrhují "povinné" dialogy v podstatě o ničem. Mezi tím vším malý kluk, který cítí to mrazivé citové nic, ale postata věci mu ještě naštěstí uniká. Film ve kterém se toho příliš nenamluví, ale přesto ve Vás rozpoutá pravou pocitovou bouři. (14.04.2006)

Otázky o smyslu utrpení jsou u Bergmana vždy více či méně přítomny a to buď ve smyslu duchovním (ztráta víry v Sedmé pečeti či v Hostech večeře Páně), duševním (deprese a šílenství v Hodině vlků a v Jako v zrcadle), popřípadě i tělesném (Šepoty a výkřiky). V Mlčení však Bergman nejzřetelněji rozehrává dialog mezi dvěma stavy lidského života – mezi utrpením a „vitalitou“ a to na postavách dvou sester. Zatímco zdravá sestra bojuje tisícerými způsoby s tím, aby od svého života zahnala nudu (a tím se vlastně od života ve své přesycenosti vzdaluje, protože se stává necitlivou a díky tomu nakonec i krutou), vážně nemocná sestra má naopak pouze jediný cíl – zůstat živá. A tím se také dostává k otázce, co to „být živá“ vlastně znamená a paradoxně tak získává o jádru života mnohem komplexnější představu (možná proto je i její postava překladatelkou – hledá význam/smysl). Ostatně, co jiného nás například učí milosrdenství k trpícím, než naše vlastní utrpení? Jestliže se chceme stát úplnými, musíme v životě zažít i bolest. Ve významové rovině bychom však mohli vypozorovat ještě další a další úrovně, jež se většinou vážou ke dvěma sestrách. Jedna z úrovní je ukryta již v názvu a týká se duchovna. Myslím si, že jen málokteré věci jsou pro věřícího člověka takovou výzvou, jako přijetí utrpení nevinných (Ester) a naopak nepotrestání viníků (Anna). Bergman poukazuje na chvíle mlčení, kdy Bůh není ani milosrdným, ani spravedlivým, ale ze všeho nejvíc se zdá být hluchým a němým. Je vlastně příznačné, vrátíme-li se na začátek, že duchovno kompletuje tělesnost, v jejích dvou krajních polohách. Přemýšlení nad rozkoší a bolestí, z nichž první je těžko odolatelná a druhá těžko překonatelná, je důležité už jen proto, že ač jsou oba tyto stavy mnohdy svazující, jsou v životě obyčejného člověka naprosto nevyhnutelné. Někdy je prostě těžké býti člověkem. Bytostí z masa a krve, která však kromě těla musí tahat všude kudy chodí i břímě vědomí, tu věčnou touhu po smyslu, který se často ztrácí v tom děsivé rozlehlém tichu chladného vesmíru... (05.06.2018)

Keď som videl Mlčanie po prvý krát, málo čomu som rozumel, iba som vnímal, že je to vážne zamyslenie sa nad problémami, ktoré sme vtedy nepoznali. Ľudia sa hrnuli na film, o ktorom počuli, že sú v ňom erotické scény, dosiaľ na plátne nevidené. A odchádzali sklamaní. Koho vtedy zaujímalo odcudzenie, keď dôležitejšie bolo žiť podľa málo modifikovateľného harmonogramu z jedného dielu Básnikov, zháňať nedostatkový tovar a odcudzenie vnímať ako výmysel ľudí, ktorí už od dobroty nevedia, čo robiť. A po pol storočí už vnímame odcudzenie, ako prirodzenú, normálnu formu niektorých vzťahov. Je to veľmi smutný film, ktorý dlhými zábermi, minimom deja a zvukov núti diváka zamýšľať sa. Kafkovsky absurdná situácia v neznámej rizikovej zemi, kde ľudia vravia nezrozumiteľným jazykom, v hoteli, kde okrem trpaslíkov je iba jeden prestarnutý zriadenec, sa vzťahy dvoch sestier vyhrotia, ako keby chceli kopírovať cudzosť a neprívetivosť krajiny. Vedel som, že obe Bergmanove dvorné herečky spoľahlivo zvládnu svoje party. Ale príjemne ma prekvapil chlapček, ktorý úlohu spojovníka medzi sestrami i obete ich nevraživosti zvládol excelentne. Nemal som problém pridať filmu poslednú hviezdičku. Nie preto, aby som demonštroval, že filmu rozumiem lepšie ako pred pol storočím, ale stále horšie, ako samozvaní bergmanológovia, ale preto, že filmu plné hodnotenie jednoducho patrí. (26.02.2016)

Odcudzenie je ústredným motívom pomaly plynúceho deja s minimom postáv, ktoré spolu príliš nekomunikujú. Väčšina dialógov sa odohrá medzi sestrami, ide však o konfrontačnú komunikáciu protikladov. Z prostredia hotela v cudzej krajine, kde sa odohráva väčšina deja, neodchádza väčšinou k posteli pripútaná, chorobou trpiaca sestra a rovnako ani jej synovec. Ten tvorí hádam jediné puto medzi oboma odcudzenými ženami. Druhá zo sestier je živočíšnejšia, nevydrží v uzavretom prostredí, chodieva do mesta, ponechávajúc tak chlapca chorej sestre a podivnému hotelu s jediným zriadencom. Zábavný kabaret a spoločnosť jej zrejme uľahčujú vymaniť sa spoza napätia, ktoré vládne v hotelovej izbe. Veľmi silná obrazová stránka, skvelé herečky, kafkovská atmosféra hotela patria k pozitívam inak emočne chladného filmu. Z nejednoduchej záležitosti sa vďaka zopár odvážnejším záberom, tlačou označeným ako škandalóznym stal dobový kinohit. (05.09.2004)