Deník venkovského faráře

Útrpný pohled venkovského faráře, který Laydu nasazuje v první minutě filmu, na mě působil velmi hrůzostrašně - bylo mi jasné, že už ho nesundá. Což se i potvrdilo, jenže mi přišlo, že Bresson se právě tomu trpitelství tak trochu vysmívá. A pokud nevysmívá, tak aspoň točí tak, že se mu musím vysmívat já. V podstatě je to film s nesnesitelným protagonistou, který nedokáže plnit své povinnosti, neustále se zmítá v bolestech fyzických a psychických a bez přestání se kvůli tomu lituje. S věřícími komunikuje ve frázích a pár úspěchů, kterých se dočká, mu osud prakticky ihned maže. Má to být metafora nemocné církve, která už dnes nedokáže nikoho skutečně vést a jejíž úspěchy už zdaleka nedorovnávají počet selhání? Asi nemá. Asi to má být hluboké podobenství o Ježíšově utrpení. Ale nedokážu nad tím jihnout jako Bazin. To ale neznamená, že můj zážitek nebyl, myšleno zcela v dobrém, silný, i když jiným směrem. (11.04.2013)

Film začíná zapisováním „tajemství“ života a je příznačné, kterak to vychází z křesťanského existencializmu Gabriela Marcela, který chápal „tajemství“ jako naději a touhu po plném bytí (zřetelný odkaz na Heideggera), jako opozici vůči objektivnímu zfunkcionalizovanému světu. K tajemství se nemohu vztahovat jako k předmětu, ani ho vidět, ale přesto jím jsem nesen a mám na něm (Já) účast. ____ Deník vesnického faráře je přesně mezi odtahujícím se „bergmanovským“ Bohem a Nazarinem Buñuela. S Nazarinem má společný trpký osud faráře, který se paradoxně stává třískou v okolí, nikoliv lékem, a který se nemůže přimknout ani k omezeným lidem (reprezentujícím peklo) ani k církvi a Bohu (představující nebe). ____ Není to ale jeden z věčných rozporů kinematografie? Že askeze a neprofesionální herci fikci nezintenzivňují a neposouvají ji k věrohodnosti, ale naopak film podvracejí a diváka vytrhávají z příběhu? Nebo jde ze strany Bressona o záměr, která má diváka odvracet od atrakcí a nedopřát mu zjednodušené stylizace, a tím ho skutečně donutit přemýšlet, o čem film vypovídá? Zdá se, že jedno se pojí s druhým. Opak je pravdou. Bresson jen vzdoroval na truc mainstreamu a dokola omílal tezi: „feeling before intelect, atmosphere before story“, aniž si ve svém zanícení uvědomoval, že aby splnil, co hlásal, musel by poskytnout filmovému jazyku mnohem víc volnosti a oddálit ho od všednosti, od onoho objektivismu, o němž mluvil Gabriel Marcel. ____ Bresson se měl narodit v němé éře, aby svoje filmy nemusel zatěžovat dialogy, aby jen inscenoval a poté skládal zinscenované přes montáž do kupy. A taktéž by neškodilo, kdyby si osvojil více nadhledu nad sebou samým; stejně jako Wellesovi mu chyběl, ani ne snad humor, jako sarkasmus. A nemám pocit, že by tenhle handicap vyvažoval zahlédnutím prazákladu světa, který by zhmotňoval a kterému by propůjčoval tvář ve svých filmech. Kdyby ano, nic neříkám, ale ono ne. Nic nezahlédl. Svým způsobem nechápu, proč měl Tarkovskij v TOPce dva „Bressony“ (tohohle a Mouchette z ´67), když pojímal filmové tvoření dočista jinak, ne-bressonovsky. (22.09.2008)

Temný, ponurý film o silné víře v Boha u mladého francouzského faráře, pochybujícího o vlastních schopnostech. Snímek je jen s minimem děje a plný mi nesrozumitelných vnitřních náboženských monologů ze zcela jiného světa, než znám. Naopak musím pochválit působivou černobílou kameru. Přes zoufalou nudu tento náboženský film měl jistou sílu, ale jinak to byl pro mne, ateistu, hotový očistec... Trailer: http://www.universcine.com/films/journal-d-un-cure-de-campagne (04.08.2013)

Mladý kněz se snaží najít důvěru se svými farníky. A Bresson se díky němu snaží hledat svůj styl, který ještě rozhodně v té době neměl ukotvený. A možná i proto se dopouští zásadních prohřešků proti filmovému jazyku. Co lze říci obrazem, říká ústy hlavní postavy, mnohdy dokonce popis situace zdvojí, vyjádří ji filmovými prostředky a opět nechá Clauda Laydu, aby nám povyprávěl, co jsme vlastně viděli. Bresson v režiséra vyspěl až za pět let, až pro svůj následující film. (02.06.2013)

Prvá návšteva - Roberta Bressona, takto volím ku koncu roku - smutno, melancholicky, depresívne, až to je neznesiteľné, lepšie ako začať - Nový rok - takýmto filmom, ktorý by mi strpčoval potom celý rok, fakt nemám po chuti - sledovať extrémne zničeného - farára, ktorý bude tak vnútorne - zdeptaný, že by som asi nechcel byť v jeho - utrápenej koži, v jeho ťažkých - existenciálnych myšlienkach, ktoré naň padajú zo dňa na deň, sa zmieta v pochybnostiach o svojom zmysle života, alebo obyvatelia obce, kde má farnosť, ním pohŕdajú, má podlomené zdravie, potáca sa, nemá síl, je iba chlieb - namočený do vína, a tak ho všetci majú za alkoholika, skrátka, je to film, ktorý utrápi i samotného diváka, lebo je to tak realisticky spravené, že to s ním prežíva i nezainteresovaný jedinec, ktorý musí taktiež znášať - samotného predstaviteľa v 1. osobe jednotného čísla, rozprávača, ktorý si nenechá nič pre seba, o to viac, sa stupňuje jeho i moja - beznádej, lebo takto to nemôže pokračovať... Vydržal som to našťastie bez akejkoľvek ujme na zdraví, čo, bohužiaľ, o ňom sa povedať už nedá... Nebudem častým návštevníkom - podobne ladených filmov. (31.12.2015)