Poslední noc v Soho

Mám rád šedesátky, Anyu Taylor-Joy i Edgara Wrighta, takže se mi tohle zákonitě muselo líbit taky. Retro část byla super stylová a bavila mě i ta současnost. Hororová část přijde na řadu až docela pozdě a zas až tak mě neohromila, i díky tomu, že je okatě kompová. Přesto mrtvolní duchové oplzlých stárnoucích gentlemanů mi asi utkví. (22.11.2021)

Roztomilá McKenzie sní nebo vyšiluje, šukatelná Taylor-Joy tančí nebo vraždí (ups!), kamera kouzlí překrásné obrazy a mazlí se s barvičkama, a soundtrack k tomu výborně dotváří retro náladičku šedesátkového Londýna, v němž je těžké neztratit svou nevinnost a ještě těžší přežít. Na druhou stranu, z dvouhodinové stopáže bych vystřihnul cca 20 minut nebo alespoň lépe mlžil pravdu, protože hlavní twist filmu divák prohlédne o dobrou půlhodinku dřív, než režisér zamýšlel. (25.11.2021)

Na to, že ten anglickej styl vůbec nemusím, tak tohle se sledovalo celkem dobře. Musím pochválit výbornou hudbu, tu jsem si užil, McKenzie a Taylor-Joy, dobrý duo, pěkně zahráno, nevadila mi ani jedna z nich. Čekal jsem ale o něco komplikovanější děj, bylo to ve výsledku strašně moc jednoduchý i nudný. První polovina byla excelentní, ta druhá, kde to byla už jen samá halucinace, mě už moc nebavila a finální rozuzlení bylo na můj vkus předhozeno právě jako tupounovi, chtěl jsem si možná vytvořit svůj vlastní konec. Každopádně, jedná se o lehčí Hororové drama, se skvělou atmosférou a řekl bych, že spíše pro ženské publikum. Kdybych to sledoval s buchtou, při sklence vína, tu čtvrtou hvězdu bych možná i dal. (12.02.2022)

Spočiatku sa “Last night in Soho” tvári ako taká podivná fantasy o naivnej princeznej v meste plnom nástrah, vyskladaná na princípoch nikdy nekončiacej nočnej mory. Pokiaľ Vás nechytí samotný námet, ťažko doceníte všetko ostatné, lebo na nič iné okrem neho a pár pasáží v poslednej tretine, ktoré sa všemožne snažia nastoliť nejakú tú Dark atmosféru, tu veru nenatrafíte. Rozbeh je naozaj nesmierne pomalý, až ma človek dojem, že sleduje nejaké zabudnuté pasáže z filmu “Diabol nosí Pradu”. Divák si skrátka musí počkať, kým sa dej rozbehne správnym smerom, no a keď sa tak stane, konečne sa odkryje skutočný zámer snímku, zaobalený do poctivého mysteriózneho kabátu. Nuž ale, ako toto celé ohodnotiť, fakt netuším. U mňa je to tak medzi tri-4, lebo predsa len, dlho predlho sa čaká, kým snímok chytí tu správnu notu, na ktorú všetci toľko čakajú. (23.12.2021)

Edgar Wright už natočil vyrovnanější filmy než Poslední noc v Soho, ve které se Thomasin McKenzie probouzí z nostalgického snění o šedesátkovém Londýně do deziluzivní noční můry. Jeho muzikálové uchopení post #MeToo hororu je každopádně hodně zábavné a originální. Originálnější než byste čekali od žánrovky tak uhranuté jinými žánrovkami a proměňující se podle toho, k jakému žánru Wright zrovna odkazuje. Transformace je to vždy kompletní. Mění se stylizace i hrdinčina motivace, cíl a pozice ve vyprávění. Z aktérky komediálního fish out of water dramatu z vysokoškolského prostředí se stává nejdřív pozorovatelka něčího třpytivého života ve swingujícím Londýně, poté amatérská (giallo) detektivka, která se průběžně propadá do duchařského/zombie/splatter hororu nebo klaustrofobního psychothrilleru à la Hnus od Polanského. Varování před idealizováním minulosti (resp. snahou vykládat ji podle dnešních hodnotových měřítek) se Wrightovi a Krysty Wilson-Cairns podařilo do příběhu zakomponovat o něco elegantněji než motiv traumat obtisknutých do těl a míst. Rozhodně si ale nemyslím, že by film, už s ohledem na svou výraznou stylizovanost, stigmatizoval duševní onemocnění a sexuální práci, jak mu vyčítají některé zahraniční recenze. Je to stylový žánrový mišmaš. Možná nefunguje bezchybně, ale užíval jsem si ho od úvodních do závěrečných titulků. 80% (02.11.2021)