Bobby Deerfield

Neslyšící spoluobčané se v tomto filmu nemusí spoléhat jen na titulky. Vše podstatné se totiž odehrává v očích Al Pacina a v chování Marthe Keller. V těch velkých hnědých očích, které říkají Al Pacinovi pane je totiž všechno, otázky, údiv, radost, obdiv i láska. V chování Marthe Keller je zase jasné poselství, že každá vteřina našeho života je mimořádná, protože nikdy nevíme která vteřina bude ta poslední. Film, co se mě zaryl do kůže, se scénama, které se mě zaryly do srdce. Nikdy bych neřekl, že i během focení ve filmu mě zvlhnou oči, nikdy bych neřekl, že lze udělat poetický záběr na prázdnou závodnickou dráhu a přitom cítit jak moc energie a adrenalinu má ta dráha v sobě, ale především bych nikdy neřekl, že mě nebude mrzet, že film není ze závodního prostředí jak napovídá plakát či komentář uživatele Radyo a že naopak budu rád, že je "jen" o lidech, pocitech, emocích, o životě a o smrti, tak jak napovídá komentář uživatelky Kleopatra. (13.01.2008)

Bobby Deerfield je melodrama o osudu dvou osamělých lidí, kteří ač jsou povahově velmi rozdílní, dokážou najít jeden ve druhém spřízněnou duši. Herecký výkon mladého Al Pacina je výborný, ovšem dvě hodiny jsou velké sousto a příliš pozvolný děj v mnoha pasážích nudí. I když námět nabízí velmi emotivní látku, film sám o sobě působí dost chladně a moc se mu nedaří diváka citově vtáhnout do děje. (20.03.2006)

Některé filmy vyvolávají s odstupem času jen nostalgickou vzpomínku nebo uzardění nad dávným nadšením, některé spolu s vámi zrají jako víno. Se mnou takhle uzrál Bobby Deerfield, který mě nadchl už před drahnou spoustou let. Teď se mi znovu před očima odvíjel film, jehož některé detaily se mi přímo zatesaly do hlavy jako třeba Bobbyho sen, kde sedí v závodním voze na startu a dožaduje se snovým hlasem: "key, key, key" nebo když Anny Duperey políbí vždy před závodem rukavice. Nebe nezná vyvolených jsem četla, tehdy to byl kult, ale film je tak hrdě svébytný, že jsem na knihu od Remarqua ani nepomyslela. V jemně plynoucím příběhu dvou lidí, kteří jsou z úplně jiného světa i těsta a přesto se zamilují, nenajdete jediné klišé, jedinou podbízivou frázi a to je při jeho tragičnosti na poklonu. Snad je to Kellerové aristokratickým chladem, snad Al Pacinovou schopností měnit cukr v uvěritelné lidské pocity ...... scéna, kdy jsou na výletě, zdrceni, protože už VÍ a fotografuje je kolemjdoucí pár, který NEVÍ ..... k té nemám slov, jen slzy. (11.05.2006)

Přiznám se bez mučení, jo bulel jsem jak želva. Al Pacino zase mile překvapil, tady hraje závodníka Formule 1, který se vyhýbá jakékoliv zodpovědnosti a je tak trochu citově rezervovaný. Jenže pak se objeví ona - Lillian, žena která ho nepřestává udivovat a která zpřehází jeho dosavadní život naruby. Trochu to zavání červenou knihovnou, ale opak je pravdou, je to hlavně o tom, že člověk by si měl užívat každou vteřinu svého života... Největší zásluhu na tomto filmu mají AL PACINO A MARTHE KELLER, tak tohle si kdykoliv zopakuju.100% (27.05.2007)

Na Al Pacina se můžu dívat v podstatě kdykoli, ale i s ním jsem už měl ke konci pocit, že to je trochu moc natahované a že ani herecké výkony nezachrání to, že je snímek trochu prázdný. Nakonec ale převládlo nadšení z hereckého představení. Přece jen by ale bylo fajn, kdyby se snímek trochu zkrátil a víc se zdůraznila i skutečnost, že byl závodníkem. (11.10.2016)