Bobby Deerfield

Doják se skvělým Pacinem v hlavní roli. Rozhodně to není klasický romantický film, vlastně je tak jiný jak jen to jde. Seznámení a vůbec celý vývoj vztahu je tak neuvěřitelně divný, že to možná některý divák nesnese (moje mamča prohlásila, že cituji: "ta ženská je divná"), ale právě to mě pohltilo, stejně jako spousta drobností, které z celého snímku vystupují. - Klíček. Klíček. Klíček prosím. - Jede to bez klíčku. (15.01.2011)

Jeden z mojich najobľúbenejších románov Remarqua. Keď porovnám knižnú predlohu a čo nám poskytol Sydney Pollack, tak musím povedať, že nebolo to vôbec zlé. Len ten príbeh nie je tak silný ako v tej knihe. Tá choroba, láska, smrť, všetko je silnejšie. Ale to v knihách býva. A určite som si tie postavy nepredstavoval ako Al Pacina, ani Marthe Keller. Inak v jej prípade to bol za dva roky druhý film, kde mala nižšieho partnera, predtým to bol Dustin Hoffman v Maratóncovi. Čo dodať, film nemusí sadnúť každému, pretože je takou červenou knižnicou. Ale to silné posolstvo o krehkosti života tu pretavené bolo. Páčilo sa mi. (20.05.2021)

Neslyšící spoluobčané se v tomto filmu nemusí spoléhat jen na titulky. Vše podstatné se totiž odehrává v očích Al Pacina a v chování Marthe Keller. V těch velkých hnědých očích, které říkají Al Pacinovi pane je totiž všechno, otázky, údiv, radost, obdiv i láska. V chování Marthe Keller je zase jasné poselství, že každá vteřina našeho života je mimořádná, protože nikdy nevíme která vteřina bude ta poslední. Film, co se mě zaryl do kůže, se scénama, které se mě zaryly do srdce. Nikdy bych neřekl, že i během focení ve filmu mě zvlhnou oči, nikdy bych neřekl, že lze udělat poetický záběr na prázdnou závodnickou dráhu a přitom cítit jak moc energie a adrenalinu má ta dráha v sobě, ale především bych nikdy neřekl, že mě nebude mrzet, že film není ze závodního prostředí jak napovídá plakát či komentář uživatele Radyo a že naopak budu rád, že je "jen" o lidech, pocitech, emocích, o životě a o smrti, tak jak napovídá komentář uživatelky Kleopatra. (13.01.2008)

Některé filmy vyvolávají s odstupem času jen nostalgickou vzpomínku nebo uzardění nad dávným nadšením, některé spolu s vámi zrají jako víno. Se mnou takhle uzrál Bobby Deerfield, který mě nadchl už před drahnou spoustou let. Teď se mi znovu před očima odvíjel film, jehož některé detaily se mi přímo zatesaly do hlavy jako třeba Bobbyho sen, kde sedí v závodním voze na startu a dožaduje se snovým hlasem: "key, key, key" nebo když Anny Duperey políbí vždy před závodem rukavice. Nebe nezná vyvolených jsem četla, tehdy to byl kult, ale film je tak hrdě svébytný, že jsem na knihu od Remarqua ani nepomyslela. V jemně plynoucím příběhu dvou lidí, kteří jsou z úplně jiného světa i těsta a přesto se zamilují, nenajdete jediné klišé, jedinou podbízivou frázi a to je při jeho tragičnosti na poklonu. Snad je to Kellerové aristokratickým chladem, snad Al Pacinovou schopností měnit cukr v uvěritelné lidské pocity ...... scéna, kdy jsou na výletě, zdrceni, protože už VÍ a fotografuje je kolemjdoucí pár, který NEVÍ ..... k té nemám slov, jen slzy. (11.05.2006)

Na Al Pacina se můžu dívat v podstatě kdykoli, ale i s ním jsem už měl ke konci pocit, že to je trochu moc natahované a že ani herecké výkony nezachrání to, že je snímek trochu prázdný. Nakonec ale převládlo nadšení z hereckého představení. Přece jen by ale bylo fajn, kdyby se snímek trochu zkrátil a víc se zdůraznila i skutečnost, že byl závodníkem. (11.10.2016)