Vargtimmen
Hour of the Wolf
Hodina vlka
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Sven NykvistHudba:
Lars Johan WerleHrají:
Max von Sydow, Liv Ullmann, Gertrud Fridh, Georg Rydeberg, Erland Josephson, Naima Wifstrand, Ulf Johanson, Gudrun Brost, Bertil Anderberg, Ingrid Thulin (více)VOD (1)
Obsahy(1)
V prvním filmu ostrovní trilogie (Hodina vlků, Hanba, Náruživost), natočené na ostrově Fårö, se střetávají pozitivní a negativní síly, které se složitě přelévají v partnerském vztahu duševně nemocného malíře Johana (Max von Sydow) a jeho těhotné ženy. Zemitá Alma (Liv Ullmannová), prozářená vnitřním jasem a cele oddaná svému muži, bývá označována za jednu z nejkrásnějších ženských figur v Bergmanově filmografii. Její celistvá osobnost, kypící tělesným i duševním zdravím, napájená archetypální silou mateřství, se bytostně brání temnotám manželova vnitřního světa. Cit jí však velí sdílet s ním jeho úzkostné chiméry, a tak se nechá vtáhnout do Johanovy chorobně rozjitřené imaginace. Tam však už ztrácí svou světskou sílu a nedokáže muže uchránit před ničivými běsy. Po jeho zmizení zůstane Alma na ostrově sama, v očekávání dítěte, které se ovšem v Bergmanově filmu už nenarodí. Naděje, naznačovaná na začátku filmu v rozkvetlém stromu, se na jeho konci vytratila: Almu zastihujeme sedící pod holou kostrou stromu. V Bergmanových filmech bývá často mateřství upřeno právě těm hrdinkám, které jsou k němu svou přirozeností nejvíc disponované. A naopak ty, které jsou dětmi obdařené, k nim nenacházejí blízký vztah. (oficiální text distributora)
(více)Videa (1)
Recenze (137)
Skoro všetky Bergmanove filmy som videl približne v rovnakom období, a toto je film, z ktorého si pamätám najmenej. Zrejme je to neuchopitelnosťou deja, a ide skôr o film, ktorý si tvorca natočil viac pre seba ako pre diváka. Ale mám chuť si ho ešte niekedy pozrieť. Hodnotenie je veľmi relatívne. Videl som znova a musím zopakovať, že tento film je sebestredným umením. Nie je to ale vôbec kritika, iba fakt a upozornenie pre divákov, túžiacich po silných emóciách a katarzii, Vargtimmen je úplne iný typ umenia. ()
Krásne mrazivý filmový portrét s goticky tichou atmosférou, kde aj jemnejšie slová sú tu počuť veľmi nahlas a kde čiernobiela kompozícia či odľahlé miesto dotvárajú okulahodiacu atmosféru. Formálne dokonale zvládnutá dezilúzia myslenia jedného človeka (teda dvoch) a zároveň pre diváka možnosť hľadania pravdy, symbolov a artu... Bergman perfekcionisticky diktoval túto jedinečnú umeleckú lahôdku, neodbočoval od danej problematiky a zvolil depresívny prístup poňatia. Ďalej, chladní herci, ktorým nechýbali svojské charaktery, výborné tiché exteriéry a hlboko uzavreté interiéry. Po celý čas som pociťoval magické momenty, kde nebolo ani veľmi potrebné používať hudobný doprovod (čo v béčkových filmoch je záchrana). Zároveň si uvedomujem, že Hodina Vlka nie je pre každého... Určite nie pre masovo konzumného diváka, či naivína, čo si myslel, že sa bude tešiť z lacných vlkodlakov. Takýto úžasný horor sa mi podarí vzhliadnuť možno pár krát v živote. Kto to nevidel, SLEDUJTE TO! ()
Musim byt tvrdy a nemohu davat vsem jeho filmum jen pet hvezdicek, i presto, ze je to jeden z mych nejoblibenejsich reziseru... Vim alespon o deseti Bergmanovych filmech, ktere se mi libily vice. Dej je jedinou chybou, ani zadne poslani jsem zde nespatril. Naopak bych ocenil genialni zvuk, ktery jen dokresluje jiz tak ponurou atmosferu. ()
Patřičně drásavá a v nitru až bolestivá historka, která je nejsilnější právě v pohledech do kamery, v pochybnostech a v příběhu dvou lidí. Ti jsou živoucím příkladem několikrát zmíněné, potvrzované i zpochybňované teorie o párech, které jsou si tím podobnější, čím více času spolu tráví. Bohužel u toho ale nezůstane a ke konci se doskáče pomocí výjevů z černých můr, jak vystřižených třeba z Persony. Tím pro mě dosavadní duševní hloubka končí a zbytek filmu bledne v obrazech, které už jsem od Bergmana viděl jinde a lépe. ()
Téma šílenství naťuknuté zvnějšku a v širších souvislostech např. ve filmu Jako v zrcadle se tu mění v pád do temnoty lidské duše, žánrově prostou historku o jednom zešílení. Rámec vyprávění je postavený na nekomplikovaném "dle deníku malíře", druhým vypravěčem je pak malířova žena... a vzhledem k tomu, že jedním z ústředních motivů filmu je mentální i fyzické podobání se dlouholetých partnerů, ocitá se divák na lopatě nespolehlivých vypravěčů. A ti s ním vymetou skutečně hromsky. Co je skutečnost a co chorobný sen nelze dost dobře určit, protože není u koho hledat pevný horizont. Jeden drastický výlev stíhá druhý, zvuk skřípe a rve uši. Bergman pálí ze všech hlavní, největší kalibr je totálně zexpresivnělá vizualita a právě sžíravá audio stopa. Hodina vlků není ničím víc než bizarním pokus navodit v divákovi dojem ztráty vlastního horizontu vnímání. Kde je hranice reality a začíná noční můra? Hledat v tomto filmu nějaké hlubiny smyslu je zbytečné, je to velice nedějový a na vybroušené formě postavený existenciální horror, neustávající obrazové blití ztýrané mysli malíře a jeho ženy. Žádné umění pro umění, avšak už vůbec ne film pro blby. Spíš esteticky radikální záchvat obrazotvornosti a na Bergmana dost nesdílný a nic neřešící snímek. Ale sejmul mě jak smečka vlků v bílé pustině. ()
Galerie (21)
Photo © Svensk Filmindustri (SF)
Zajímavosti (6)
- V roce 1968 měly premiéru hned dva Bergmanovy filmy, Hodina vlků a Hanba, k nimž v listopadu 1969 přibyla Náruživost. Vzhledem k touze filmových kritiků shlukovat režisérova díla do sérií bývají tyto tři tituly vnímány jako „ostrovní trilogie“. Ingmar Bergman snímky realizoval na ostrově Fårö, často s využitím vlastního domu, který si postavil na pozemcích objevených při natáčení Persony (1966) a ve kterém v roce 2007 zemřel. (Zdroj: Letní filmová škola)
- Původní scénář k filmu z roku 1964 nesl název „Kanibalové“ a byl zamýšlen jako drahý monumentální velkofilm. (Hans.)
- Režisérova partnerka a múza Liv Ullmannová byla skutečně těhotná a během natáčení Ingmarovi porodila dceru Linn. (Zdroj: Letní filmová škola)
Reklama