Ikarie XB 1

Po pravdě jsem čekal trošku myšlenkově a dějově ucelenější dílo, protože tohle vyznělo spíše jako takové eskapády a dobrodružství posádky Ikarie na cestě odněkd někam. Na druhou stranu jde asi opravdu o nejlepší a žánrově nejvyhraněnější Československé(potažmo České či Slovenské)Sci-Fi. Rozhodně palec nahoru. (08.08.2012)

Ačkoliv se ve scénáři Ikarie XB 1 několik vtipů (nebo spíš vtípků) objevilo, stále se jedná o seriózně míněný a především podařený sci-fi film, tedy událost v české kinematografii neopakovanou. Mrazivá scéna s nálezem lodi a jejím prozkoumáním je jednoznačně nejlepší, ale závěr za ní v ničem nezaostává. Jindřich Polák byl velký vizionář, který točil české filmy světovým stylem. Působivosti Ikarie pomáhá i Liškova hudba a především herečky a herci. (05.10.2011)

Označení "český Star Trek" to docela dobře vystihuje, při sledování rutiny posádky jsem si opravdu vzpomněla na členy posádky lodi Enterprise. Vůbec všechny ty jevy, kterým musí posádka čelit... Ještě, že je to jenom hodina a půl, jinak bych asi usnula. Něco jako napětí se totiž ukáže pouze v případě zmateného člena posádky, jinak se neději nic extra zajímavého. Ale je celkem milé, jak to končí a výprava mi nepřišla vůbec špatná. Schválně, jestli u nás ještě někdy vznikne podobný film? 7/10 (16.02.2019)

Dnes možná více než úsměvný pohled do budoucnosti tak, jak si jej v třiašedesátém vyprojektoval režisér Polák, nicméně neměli bychom zapomínat, že tehdy byl vesmír terpve cosi jako tabula rasa, nepopsaný list, velká neznámá. Vůně nedozírných dálek, možnost nechat pracovat fantazii na plné obrátky, pokusit se o absurdní příběh vzdálený milion světelných let. A kosmická loď s posádkou snů, rozuměj hereckým Olympem (Štěpánek, Medřická, Lukavský, Lackovič, Kačírková, Smolík, Deyl, Macháček a další), se jen stěží odmítá. IKARIE je jistě film moderní, alespoň v rámci možností a doby, která na něj bezprostředně působila. Je zhmotněním představ tady a teď. Star Wars, Star Trek a další hrdinové následujících generací velkých i malých diváků se měli teprve zrodit. (27.04.2014)

Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka. (28.02.2017)