Ikarie XB 1

Zajímavé spojení seriózní sci-fi s troškou patosu (který vyniká hlavně při monolozích Zdeňka Štěpánka). Film je na svou dobu malý zázrak (už kvůli žánru), ale důvod se dá najít v tom, že je (ne příliš vystopovatelnou) adaptací knihy polského spisovatele. Fascinuje mě taky ten věkový rozptyl herců (od téměř neviditelné Schoberové až k bardovi Smolíkovi). Polák dodal vědeckofantastické vidění, Juráček scénáristický um a trochu nechuti, Liška extravagantní hudební cit a vznikl zajímavý, i když z různých důvodů rozporuplný český snímek. 70%. (07.03.2023)

Jen pro upřesnění, americká verze filmu (materiál s českými herci, předabovaný a s vystříhanými, ale naopak doplněnými scénami) se jmenuje 'Voyage to the End of the Universe. V bonusech k Ikarii najdete pětiminutovou ukázku americké verze, kterou mám možnost sehnat, z časových důvodů však o ní nemám zájem (přestože by to byl skvělý námět pro nějakou absolventskou práci - porovnat obě verze z opačných pólů tehdejšího politického uspořádání světa). Mimochodem, ty bonusové materiály na DVD jsou více než zajímavé. A konečně k samotnému filmu - ukažte mi jiný ĆESKÝ film, ve kterém najdete takto jedinečnou atmosféru napětí, nevyvolaného přemírou akce (ano, kritici mají pravdu, na palubě Ikarie se toho opravdu moc neděje). Ze zahraniční produkce lze připomenout jedině legendární Planetu opic, jejíž myšlenky (jakkoliv o pět let později) připomínají toto geniální Polákovo (v americké verzi Jack Pollack) dílo. (07.07.2010)

Žánr sci-fi je v české, potažmo československé kinematografii zastoupen tak řídce, že přídomek "první a nejlepší" by mohl budit dojem, že v nepatrné konkurenci být nejlepší není tak těžké. Jenže on je to opravdu vynikající film, pravé hardcore sci-fi, jakých se dnes moc netočí, podle mě plně na úrovni takových děl jako 2001 nebo Solaris. Dílem se na tom podílí pochopitelně inspirace Lemovou předlohou, ale jen na tom kvalita filmu nespočívá. V zásadě šlo o jeden z prvních filmů žánru, který nestavěl na béčkové zápletce s příšerou unášející nevinné pozemské krasotinky, ale na skutečném zkoumání neznámého. Zároveň film nevytvořil budoucnost plnou šedivých lidí bez emocí, ale naopak stavěl na lidských charakterech, psychice, únavě, ponorkové nemoci, reakcích na nebezpečí. Přitom zůstává optimistickým, neboť zdůrazňuje myšlenku, že pevná vůle, spolupráce a přátelství dokážou člověka přenést přes nebezpečí a útrapy k poznání. Toho si osobně cením, snad proto, jak je právě tohle dnes v "umění" řídké. (17.05.2014)

Opravdu bytelně kvalitní scifárna, která i po letech diváka velmi silně vtáhne do (často nepředvídatelného) děje a jen tak lehce ho nepustí. Za zmínku stojí především to, že když se nad tím zamyslíte, tak v časoprostoru Ikarie XB 1 se nic nepohybuje dopředu, ale vše se točí jakoby ve spirále. Ostatně není bez zajímavosti, že na podobném principu (kruh, který vede na počátek) funguje svým způsobem i spousta klasických děl žánru – v Lemově Solaris objevuje Kris neznámou planetu, jen aby v ní nakonec spatřil jádro své vlastní psyché (objektivní zákony vesmíru vstupují do přímého vztahu s nejhlubší subjektivitou), v knize 2001: Vesmírná odysea proběhne uzavření evolučního kruhu ve stvoření staré civilizace "novým" člověkem a tak dále (ostatně i novější odnože sci-fi žánru spojují protiklady – vezměte si cyberpunk s jeho high-tech - low-life krédem, nebo Blade Runnera s futuristickými dopravními prostředky v kontrastu s gotickou architekturou). Nejinak je tomu i zde – a zde bych také upozornil i na možné „spoilování“. Spirálovitá struktura je zdůrazněna jak v časové rovině - v cestě do budoucnosti se musí nová posádka dokonalých lidí navrátit k minulosti vlastního druhu a nějak se s ní vypořádat (důraz na agresivitu dvacátého století) – k vyřešení problémů s Černou hvězdou nestačí ultra moderní technologie, ale po jejich selhání se nečekaně nabízí pomoc od starého, téměř "prošlého" robota, který byl dříve považován za pouhý odpad, apod. Pak je zde rovina prostorová – cesta k objevení nové planety naráží pernamentně na touhu posádky navrátit se domů a také je zde neustálé očekávání, jak bude nový život vypadat ve srovnání s tím "starým". A poslední je spirálovitý pohyb v naznačené existenciální/filosofické rovině snímku – lidé chtějí objevit nový život, ale v zásadě to nejpodstatnější, co objevují, jsou oni sami. Své limity v případě psychologické zátěže, omezenost v oblastech vědění, ale důkladně prozkoušeny jsou třeba i víra a vůbec samo uvědomění si vysoké hodnoty života jako takového – i proto dovršuje snímek narození miminka, které je v přímém vztahu s objevením života na Bílé planetě – harmonie pak nastává nejen v příběhu (lidskost byla zachována, i přes značné překážky), ale i ve výborné Liškově hudbě, kdy se s posledními oslavnými tóny do soundtracku zapojuje i pláč právě zrozeného člověka. (28.02.2017)

Ve své době inteligentní sci-fi na světové úrovni, s ucházejícími triky a navrch okořeněné českou hereckou elitou. Více než poklidný děj zaujme pedantská práce s kamerou a její vztah k okolnímu uzavřenému prostředí, který v mnohém evokuje i novější Vesmírnou odyseu a navozuje místy mnohem čistší žánrovost než celá řada jeho následovníků. Neškodilo by sice trochu více pesimismu a napětí, ale stále se je na co dívat, degradace stárnutím hrozí Ikarii a její sympatické posádce jen minimálně... 75% (02.05.2016)