Noc klavíristy

"Dneska není tak důležitý peníze vydělat, jako vědět, kdy a komu je dát." Tak to máme uplácení, podvody, rozkrádaní majetku v socialistickým vlastnictví, nějakou tu vraždičku a jako zlatej hřeb zvědavýho klavíristu. Musím se přiznat, že světová kinematografie musela před příchodem mistra Tůmy hrozně trpět, protože si snad ani neuvědomovala, jakej je nedostatek vyšetřujících klavíristů. Tuto mezeru Tůma zaplnil a svým lidským přístupem jasně dokázal, že tudy cesta z průměru nevede. (31.12.2021)

Otakr Brousek jako dvojnáspbný vrah, to se hned tak nevidí. Manažer bytového družstva, který přiděluje byty podle toho, kolik mu kdo dá v obálce, začne býát vydírán neznámám mužem, z něhož se nakonec vyklube jeho vlastní zaměstnanec - tapetář. A když už omylem zastřelí náhodného chodce, který byl večer vyvenčit psa, nutně musí skoncovat i se skutečným vyděračem. Jenže to už sklapla klec. Slušná detektivka se zajímavou postavou detektiva - amatéra - Václava Vosky, klavírního mistra, který nemohl dosáhnout na cíl, k němuž byl předurčen, a místo toho hrál v baru... (27.08.2020)

Předstírat, že v případě tohoto nezajímavého krimifilmu z šedivých časů tuhé normalizace máme co do činění s čímsi výjimečným je apriori vyloučená věc. Scénář šustí tak, že i špičkoví herci (Voska, Medřická, Brousek) vypouštějí z úst zbytečná slova, pokus o dialog vázne a jednotlivé záběry na sebe příliš nenavazují, čímž zaniká i to nejcennější: napětí. Není tu vlastně nic, co by rozechvívalo umdlené smysly, jež, atakovány banální hrou dvou hochštaplerů na kočku a myš, nakonec s vděčností přijímají pouhou přítomnost nonšalantního pianisty, který by ovšem bez Voskova umění, třebaže omezeného průměrným textem, pozbyl veškeré charisma a tím i důvod, proč se na tento ošumělý film vůbec dívat. (03.11.2016)

Socialistickou budovatelskou pospolitost padesátých let nahradila postupně privatizace tohoto monopolu – vše pod zocelující rudou vlajkou. Zatímco ta první odrážela válečnou zkušenost a jako taková byla srozumitelná a pochopitelná, byť její ideologizovaný umělecký obraz, založený sociálněrealistickou estetikou, dosud působí úsměvně, kouzlem nechtěného (a v druhé řadě děsí), druhý model, přežívající do současnosti, v níž se prolnul s tzv. politickou nadstavbou, působí mdle jako kdejaký pohled do denního tisku. Vleklá expozice tohoto všeobecného přiživování, otevírající film, byť završená zločinem, o nějž mu jde především, tedy zákonitě nudí a zoufalé herecké výkony normalizačních atrap těmi stojatými vodami nepohnou. Vše se promění, až když se objeví (při vší úctě k Brouskovi) Voska a Medřická. S Voskou, byť spoutaným koktavým scénářem, totiž promlouvá i jiný jazyk, než jakým vládnou předešlí účastníci (nebo spíše: jaký jim vládne), a to nejen jazyk odcházející kulturně vzdělané generace, ale i hudba, byť jí se zde trestuhodně nedostává příliš prostoru. Tehdy se pomalu začíná rodit i drama a kdo neusnul, se může začít dívat. (04.03.2017)

před panem Voskou smekám, paní Medřická mu zdatně a s grácií sekundovala, škoda, že si Jarda Drbohlav zahrál jen chviličku, jak dopadlo kotě, jsme se nikdy nedozvěděli...ale mladej Bartoška s Julkou Jurištovou,to bylo moc hezký....ovšem parta řemeslníků, to bylo snad nepředstíraný a natočený skrytou kamerou...kolik je teď panu Kanyzovi,potřebuju vytapetovat! (18.05.2020)