Pan Tau

Musim říct, že pan Tau mi nepřijde jako moc zajímavá postava (jak by asi jeho vzkříšení přijala dnešní, na pedofílii ostražitá společnost..) a filmy o natáčení filmu taky moc nemusim - tim spíš, že je to film o panu Tau, ve kterém se natáčí film o panu Tau. Přesto mi ale tenhle výtvor přijde mnohem zajímavější než třeba „Od zítřka nečaruji“ (tam si myslim, že kvalita filmu těžce zaostává za kvalitou názvu). Dokonce bych řekl, že má něco z té zvláštní atmosféry jako „Velká filmová loupež“, a jména jako Spielberg a Lucas, znějící v českém sci-fi z roku 1988, to bylo tedy překvapivé. Žanetě Fuchsové by v té době evidentně slušel punk účes, Tatry byly zajímavé a dřevěné obklady vyzařovaly zvláštní paprsky předlistopadové, interiérové architektury. Pro mě osobně je nejzajímavější ten samotný film, který se tam natáčí - se zlými „sexy“ UFOny v ženské podobě, co chtějí lidem ukrást sny. Škoda, že Jindřich Polák, nebo možná soudruzi, co rozhodovali o tom, co se bude natáčet považovali toto téma za nedostatečně nosné, nebo možná moc kapitalistické aby vznikl celý, skutečný film o panu Tau a mimozemských Amazonkách, jak by je asi nazvali. Podle těch pár záběrů myslim, že by to mohl být docela úlet a možná by mohl dosáhnout podobně vysoké výtvarnosti jako „Četník a mimozemšťané“. Mohl by tak vzniknout drahokam československé sci-fi, která filmů s „explicitními“ mimozemšťany vyprodukovala zoufale málo. Možná by akademická obec a veřejnost ohrnula nos a dílo by bylo k vidění někde na Festivalu otrlého diváka mezi filmy jako „El Santo bojuje proti upířím ženám“ nebo „Och, ten domovní profi wrestling“ - ale šel bych tam na něj rád. (28.02.2010)

50% — Jako dítě jsem příhody Pana Tau měl rád. Když se pak objevil tento film, již jako čerstvě dospělý jsem jím byl v zásadě zklamán. Dnes, po třiceti letech, na něj koukám zase trochu jinou optikou. Předně mám pocit, jako by se všichni tři zásadní autoři (Hofman, Polák, Šimánek) tímto filmem loučili, a to nejen s postavou, se kterou žili téměř čtvrt století. Ota Hofman zemřel za pár měsíců po dokončení filmu, Otto Šimánek za tři roky (a jeho filmografie za tu dobu obsahuje pouze dva televizní filmy), Jindřich Polák žil sice déle, ale po tomto filmu má na kontě už jenom Kačenku a strašidla. Jedná se tedy nejspíš o jakési bilancování zmíněných pánů, čemuž odpovídá i několik sestřihů z předchozích dílů, zařazených do filmu. Potom ani nepřekvapí, že tento Pan Tau je určen spíše dospělým, než dětem. A že je tak trochu „autobiografický“. Tau tentokrát nepomáhá primárně dětem, ale zestárlému herci, který byl kdysi slavný právě díky ztvárnění jeho postavy v nesčetných filmech a seriálech a který nyní hraje pouze v jakési pofidérní divadelní hře, utápí svou hořkost v alkoholu a je v zásadě nepříjemný na své okolí. Nastaví mu zrcadlo a pomůže mu zmobilizovat všechny jeho vnitřní jak fyzické, tak psychické síly, takže se herec Karásek opět stane tou hvězdou, kterou kdysi byl. Filmový Pan Tau je tedy spíše takovou nahořklou nostalgickou podívanou, definitivní tečkou za tímto fenoménem. Bohužel tím přišel o podstatnou část svého kouzla a hravosti, které se alespoň mně na něm vždy líbily. Tím spíš, že pohádka, kterou filmaři s panem Tau natáčí, vypadá příšerně. Rozumím tvůrcům, že se k tomuto kroku odhodlali, ale tento film bude těžko patřit k mým oblíbeným. (01.09.2020)

Pochopit tento film znamená vmyslet se do celého fenomenu pana Tau, jakési velmi vzdálené obdoby pana Hulota. Ten to symbol dětství druhé poloviny dvacátého století, v něčem možná až středoevropský, oslovil minimálně jednu generaci svých dětských diváků. Oslovil a okouzlil. Na jejím začátku stojí Jan Werich v doznívajícím zenitu svých tvůrčích sil, na jejím konci nastupující herecká generace přelomu obou století. To samo o sobě je pozoruhodným výkonem, uvážíme-li, že tahouny tohoto projektu jsou hned dvě velká jména té doby: režisér Jindřich Polák a dramaturg a scénárista Ota Hofman. Film na rozloučenou byl rukou mávající právě na tu část někdejších diváků, která stačila dospět, ale současně byla natolik blízká tomuto transgeneračnímu projektu, že film, pohybující se záměrně na rozhraní dospělého a dětského vnímání a chápání světa, potřebovala právě v této podobě. Koprodukční syndrom tuto skutečnost a směřování v jednom výrazněji neposunul. A v tomto kontextu - neklamme se - se jedná o film špičkový. Jedná se tu o nostalgii, která je přesvědčivým rozloučením i tam, kde evokuje řadu motivických i jiných paralel; o derniérovou povzbuzující kytici pro Tauova představitele Ottu Šimánka. Zdá-li se někomu tato konstatace upřílišněnou, připomeňme si jiné srovnatelné filmy ve filmu jiných poetik - např. cimrmanovský TRHÁK. Dvacet let, která letos uplynula od premiéry tohoto resumujícího díla pro biologicky dospělé děti, film nepoznamenalo. Naopak. Pro zasvěcené je jeho životnost, mj. také věrně a výstižně zrcadlící atmosféru posledních měsíců předúnorového režimu, ještě nespornější a jímavější. (01.08.2008)

Neskrývaná arogance konce 80. let "Barrandovské reprezentace" opět nezastírá tolikrát prezentovanou myšlenku o tom, že současnost je přece někde úplně jinde, než byla doba let 70. Tudíž "dnešní" mladá generace pamatuje původního Pana Tau jen z peřinky. Nechtěla bych se dočkat takového filmu, jaký tam tehdy pan "Karásek" natáčel. Dáda Patrasová v igelitovém modelu, létající talíře jak z Plánu 9... A přeci má ten celý kolotoč svou historickou hodnotu aneb těžíme z koprodukcí, co můžeme. (24.02.2009)

Kouzelné rozloučení tvůrčího tandemu Hoffman-Polák s jejich érou báječných filmů a seriálů. Poslední Pan Tau je poměrně překvapivě určen spíš pro dospělé publikum, které příběhy chlápka s kouzelnou buřinkou odchovaly a zasvěcení najdou ve filmu spousta odkazů a hlášek na dílo obou pánů, stejně jako oblíbení spolupracovníci. Vedle probíhajícího natáčení tvůrci provokativně propírají alkoholismus Oty Šimánka, ve filmu padne pár sprostých slov a Pan Tau v natáčeném brakovém pokračování bojuje s mimozemšťankami, které vede sexy Dagmar Patrasová... Ota Šimánek asi v jediné své životní hlavní roli (nepočítám ostatní Pany Tau) odvádí fajn výkon, ať už v roli odepsaného herce Karáska nebo jeho dubla pana Nováka - skoro jsem si ani neuvědomoval, že je to jeden a ten samý herec. Smutné a nostalgické rozloučení, ale naprosto profesionální způsobem. Je nám po vás smutno, pánové... (23.02.2010)